Dagmar Ruščáková: O městu a psech

Nějak jsem to nemohla pochopit. Ve městě musejí být psi na vodítkách, trávníky se téměř nevyskytují. Central Park je ohromný, členitý, krásný, s několika vodními plochami, ale volně si psi mohou zaběhat jenom na několika ohrazených místech. Hlouběji na Manhattanu už jsou k dispozici jen malé parky s ještě menšími venčícími koutky, takže většina života těchto psů se odehrává na asfaltu a na dlažbě.
Město je čisté, psi vypadali spokojeně, ale stejně. U malých pejsků bych to ještě pochopila, ale ohaři nebo chrti? Potom jsem se dívala i po těch lidech a přemýšlela dál. Kolik z lidí bydlících v této megapoli žije v souladu s přirozenými potřebami člověka? Ach ano, ani oni nejsou v ideálním prostředí, ale řekněme, že oni si mohou vybrat, mají i jiné zábavy, než je pohyb na čerstvém vzduchu, žijí tu přece dobrovolně. Hm. Opravdu všichni?
Zjistila jsem, že pokud o tom víc přemýšlím, tak už není tak snadné ty lidi odsoudit. Velká města jsou svým způsobem také přírodní prostředí, kde se živí tvorové naučí přizpůsobit a přežít. On ani člověk nebyl stvořen pro celodenní pobyt v kancelářích, obchodech a metru. A i v přelidněném městě lidé trpí osamělostí, steskem a touhou po přírodě i v jiné podobě, než je steak se salátem. A pes je především kamarád, spolehlivý a milující.
Pravda je taková, že ani ve dvacetimilionovém městě nechce být nikdo úplně sám.