Vladimír Burjánek: Práce
V době, kdy právo na práci bylo zákonem a neustále se to zdůrazňovalo, bylo téměř nemyslitelné, aby ho občané povinně nevyužívali. Byli ovšem i lidé, kteří nepracovali. Říkalo se jim příživníci a trestali se i vězením.
Čtěte také
Tradovala se tehdy příhoda, jak příslušníci VB zastavili členy rokové kapely, kteří se vraceli v noci z koncertu a začali je kontrolovat. Hned u prvního se příslušník při prohlídce občanského průkazu zarazil, protože v rubrice povolání bylo prázdno. Co děláte? Zeptal se přísně. Nic, já už mám všechno hotový, odpověděl roker.
Strážci zákona odpověď vyrazila dech. Když ale u dalšího nebylo v občance také nic, už se raději nezeptal, co dělá. Jen procedil skrz zuby, že chlapi, co by mohli skály lámat, se flákají.
Porevoluční kvas přinesl značné změny i v tomto ohledu. Pokud někdo nechce, nepracuje a může se živit téměř čímkoliv.
Čtěte také
Skoro v každém větším městě je skupina bezdomovců, na které pasuje text známé písně ...ručičky nebojte se, vy dělat nebudete... Ale makat nechtějí pouze bezdomovci.
Ve velkých místech se o bezdomovce dokonce starají i v zimě a v době mrazů jim poskytují přístřeší a dokonce i stravu. Úřady práce evidují nezaměstnané a pomáhají jim práci sehnat, případně doporučí a hradí rekvalifikaci.
Moje známá na jednom úřadu práce dělá. Kdo nechce nemusí dělat. Jako ten, který k nim přišel už poněkolikáté. Nikdy si nevybral, ačkoliv mu nabízeli všechno možné. Víte co, navrhnul jim, až tu budete mít volné místo ředitele nadnárodní společnosti, tak mi dejte vědět.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
