Vladimír Burjánek: Práce

15. červen 2024

Nedělní káva

V době, kdy právo na práci bylo zákonem a neustále se to zdůrazňovalo, bylo téměř nemyslitelné, aby ho občané povinně nevyužívali. Byli ovšem i lidé, kteří nepracovali. Říkalo se jim příživníci a trestali se i vězením.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Jarní úklid

Tradovala se tehdy příhoda, jak příslušníci VB zastavili členy rokové kapely, kteří se vraceli v noci z koncertu a začali je kontrolovat. Hned u prvního se příslušník při prohlídce občanského průkazu zarazil, protože v rubrice povolání bylo prázdno. Co děláte? Zeptal se přísně. Nic, já už mám všechno hotový, odpověděl roker.

Strážci zákona odpověď vyrazila dech. Když ale u dalšího nebylo v občance také nic, už se raději nezeptal, co dělá. Jen procedil skrz zuby, že chlapi, co by mohli skály lámat, se flákají.

Porevoluční kvas přinesl značné změny i v tomto ohledu. Pokud někdo nechce, nepracuje a může se živit téměř čímkoliv.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Výroky

Skoro v každém větším městě je skupina bezdomovců, na které pasuje text známé písně ...ručičky nebojte se, vy dělat nebudete... Ale makat nechtějí pouze bezdomovci.

Ve velkých místech se o bezdomovce dokonce starají i v zimě a v době mrazů jim poskytují přístřeší a dokonce i stravu. Úřady práce evidují nezaměstnané a pomáhají jim práci sehnat, případně doporučí a hradí rekvalifikaci.

Moje známá na jednom úřadu práce dělá. Kdo nechce nemusí dělat. Jako ten, který k nim přišel už poněkolikáté. Nikdy si nevybral, ačkoliv mu nabízeli všechno možné. Víte co, navrhnul jim, až tu budete mít volné místo ředitele nadnárodní společnosti, tak mi dejte vědět.

autoři: Vladimír Burjánek , baj