Dagmar Ruščáková: Návraty

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: O důvěře

Návraty. Mohou se pohybovat na škále od něčeho velmi obyčejného, každodenního, až po srdce a duši lámající zkušenost. Není divu, že jde o velké téma v umění! V literatuře, filmu, i na mnoha obrazech byly ztvárněny tisíce a tisíce různých návratů. Šťastných, nečekaných, dlouho očekávaných, i těch, kdy se člověku strachem a napětím krátí dech.

Lidé se ale nevracejí jen… místně. V životě se vracíme pořád a mnoha způsoby. Má s tím ledacos do činění i věk. V první půlce života obvykle ve všech možných oblastech utíkáme kupředu. Bráníme se tomu starému, chceme dál a výš. Bez váhání zkoušíme žít jinak než dřív, po svém. Chceme dělat své vlastní chyby! Je to skvělé a dělá nám to dobře.

Časem však přirozeně zvolníme tempo, takže si chvílemi najdeme čas se zastavit a podívat se kolem sebe. Možná zjistíme, že jsme celé roky neutíkali vpřed, ale vlastně se pohybovali po široce rozkročené spirále.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: To nejsem já

Jinými slovy, časem se vracíme zhruba tam, kde jsme kdysi byli, ale na jiné úrovni, vypodložené všemi získanými zkušenostmi. Řeknu vám, není to špatné! Učí to jisté smířlivosti a pochopení.

A ne, nejde jen o… vážné věci. Můžeme se vracet ke svým původním koníčkům, čtení pokleslé literatury, výletům nemotivovaným výkonem, nebo třeba jídlům svého dětství, byť často v nějaké mírně zdravější modifikaci.

Ani mě tyto návraty samozřejmě nemíjejí. Pravda, krupicová kaše mě ani teď nenadchne, ale vlasy mám po mnoha a mnoha letech opět v té nejsvětlejší blond. Nějakým způsobem jsem se vrátila ke svému původnímu, tehdy bez váhání opuštěnému, já. A víte co? Dělá mi to moc dobře.