Dagmar Ruščáková: Návraty
Na tomhle místě vždy aspoň přibrzdím. Pod sebou vidím půvabnou krajinu kolem Vřešťovského rybníka, ohraničenou hřebenem, jemuž vévodí Zvičina. Celý obraz pak uzavírá mohutný masiv Krkonoš. Tento pohled mám vyrytý v srdci, a to v mnoha podobách podle ročních dob a času, kdy přijíždím domů.
Čtěte také
Návraty. Mohou se pohybovat na škále od něčeho velmi obyčejného, každodenního, až po srdce a duši lámající zkušenost. Není divu, že jde o velké téma v umění! V literatuře, filmu, i na mnoha obrazech byly ztvárněny tisíce a tisíce různých návratů. Šťastných, nečekaných, dlouho očekávaných, i těch, kdy se člověku strachem a napětím krátí dech.
Lidé se ale nevracejí jen… místně. V životě se vracíme pořád a mnoha způsoby. Má s tím ledacos do činění i věk. V první půlce života obvykle ve všech možných oblastech utíkáme kupředu. Bráníme se tomu starému, chceme dál a výš. Bez váhání zkoušíme žít jinak než dřív, po svém. Chceme dělat své vlastní chyby! Je to skvělé a dělá nám to dobře.
Časem však přirozeně zvolníme tempo, takže si chvílemi najdeme čas se zastavit a podívat se kolem sebe. Možná zjistíme, že jsme celé roky neutíkali vpřed, ale vlastně se pohybovali po široce rozkročené spirále.
Čtěte také
Jinými slovy, časem se vracíme zhruba tam, kde jsme kdysi byli, ale na jiné úrovni, vypodložené všemi získanými zkušenostmi. Řeknu vám, není to špatné! Učí to jisté smířlivosti a pochopení.
A ne, nejde jen o… vážné věci. Můžeme se vracet ke svým původním koníčkům, čtení pokleslé literatury, výletům nemotivovaným výkonem, nebo třeba jídlům svého dětství, byť často v nějaké mírně zdravější modifikaci.
Ani mě tyto návraty samozřejmě nemíjejí. Pravda, krupicová kaše mě ani teď nenadchne, ale vlasy mám po mnoha a mnoha letech opět v té nejsvětlejší blond. Nějakým způsobem jsem se vrátila ke svému původnímu, tehdy bez váhání opuštěnému, já. A víte co? Dělá mi to moc dobře.
Související
-
Dagmar Ruščáková: Hory v duši
„Vyšla z průjezdu a překvapeně se zarazila - tam, kde měly být zadní dvory městských domů se k nebi tyčily rozeklané vrcholky hor.“ Právě to jsem napsala ve svém románu.
-
Dagmar Ruščáková: Nepropást přítomnost
„Už zase! Jak ti můžu volat v devět, když v rádiu nikdy devět doopravdy není? Zase řekli… bylo devět hodin. Já vím, že se čas nezastaví.“
-
Dagmar Ruščáková: Vždy ve střehu
Sedím v křesle, na klíně notebook, a dělám své obvyklé ranní práce. Najednou mé uši zachytí nějaký zvuk a vzápětí podezřívavý mozek vyhlásí poplach. Ten pes zase něco má!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
