Dagmar Ruščáková: Vždy ve střehu
Sedím v křesle, na klíně notebook, a dělám své obvyklé ranní práce. Najednou mé uši zachytí nějaký zvuk a vzápětí podezřívavý mozek vyhlásí poplach. Ten pes už zase něco má! Urychleně odkládám počítač stranou, vstávám a rozhlížím se. Ach ano, ve dveřích stojí rozesmáté štěně a v hubě má… chvilka napětí… díkybohu pouze desinfekční sprej, který ještě nestačilo rozkousnout.
Čtěte také
Odebírám mu předmět doličný, dokazující loupež v jedné z koupelen. Hodí po mě svůj dokonale natrénovaný ukřivděný pohled. Je prostě chudák malej pes! Nic mu nedopřejou! S povzdechem se rozhlédnu se po podlaze poseté psími hračkami, které nedokážou svého chlupatého majitele zaujmout. Znovu usedám. Neuplyne ani deset minut a pro změnu tomu zvířeti tahám z huby svoji ponožku. Opět malého lupiče napomínám, ale v duchu se musím smát.
A v tom je tak trochu problém. Rexovi je teprve pět měsíců, ale jako každý pes, zvyklý na těsné soužití se svými lidmi, si mě umí skvěle číst. Můj vnitřní smích mu neujde a jako každý klaun touží získat víc. Teď je na mě, abych se ovládla a byla mu schopná nastavit nepřekročitelné mantinely - bez toho z něj prima psa nevychovám. Naštěstí ty závažnější hříchy ve mně obvykle veselí nebudí, takže dokážu být přesvědčivá.
Čtěte také
Přesto se pořád bavím lotrovinami, kdy mu oči svítí radostí, dívá se na mě s hlavou nakloněnou do strany a tlama se mu nadouvá nějakým novým úlovkem. „Co ty na to, paničko?“ ptá se vesele celým psem, a já mu po svém odpovídám.
Je zajímavé, že i takto se dá budovat ono těžko popsatelné vnitřní pouto, které není jen vzájemnou láskou, ale zároveň i hlubokým porozuměním. Možná to zní divně, ale pokud budeme takhle pokračovat, budeme mít jednou společný kousek duše. Rex a já.
Patos mých myšlenek však přerušuje podivný zvuk. Vydávám se za jeho zdrojem.
„Pustíš to, ty darebo! To je můj košík!“
Související
-
Dagmar Ruščáková: Kus života v kapse
Sedám do auta a provádím obvyklé startovací úkony. Najednou se zarazím - proč vlastně nehraje hudba? Kouknu na informační panel a je to jasné - zařízení nenalezeno!
-
Dagmar Ruščáková: Oběd ve dvanáct
„Upozorňuju tě, že asi za půl hodiny podávám oběd. Tak s tím počítej!“ volám na svého muže a doufám, že mě zaslechne - když pracuje, tak okolí nevnímá.
-
Dagmar Ruščáková: Na křídlech radosti
Sedím na židli, dívám se na elegantního šedovlasého pána bravurně hrajícího na klavír. Kolem nás tiše bzučí lidské hlasy, občas zazvoní projíždějící tramvaj.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
