Vladimír Burjánek: Tlačítko

Ti odvážnější vlastnili už chytré přístroje. Jeden se přiznal, že dostal od mladých k Vánocům nejmodernější výstřelek a technický zázrak. Po půlroce ale umí akorát zavolat, přijmout hovor a přečíst SMS zprávu. Odeslat ji a využít nekonečného množství operací a nabídek, se dosud nenaučil.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Tetování

Další se přiznal, že chytrý darovaný zázrak, který dostal k narozeninám, leží pečlivě uložený v krabičce a on se vrátil k původnímu, spolehlivému tlačítkovému a jednoduchému aparátu.

„Hoši, on i ten nejjednodušší tlačítkář vás může pěkně podrazit,“ poznamenal Slávek, známý jako odpůrce moderních výstřelků v tomto směru. Všechny okamžitě zaujalo jeho konstatování a čekali jsme, co se z toho vyvrbí.

„Seděli jsme po poledním žáru se sousedem před barákem, na lavičce u řeky, a popíjeli pivo,“ začal Slávek. „Najednou slyšíme houkání a vzápětí přiletěla záchranka. U nás zabrzdila a šofér řičel z okýnka, jestli to je číslo domu 727? To jsem já a můj barák, hlásil jsem se hrdě.“

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Varující pravda

„A co je vám,“ ptá se hned. Nic, sedíme tu v klidu se sousedem u pivečka. To už přifrčelo i druhé auto s doktorem. „Tak to byl planý poplach, povídá šofér, to vám nezávidím.“ „Já jsem v cajku, říkám ještě na vysvětlenou. Sebrali se a odjeli.“

„To buď rád, že to takhle dopadlo. To jsi taky mohl zaplatit pěkný balík,“ povídá znalec Pavel.

„Lámal jsem si hlavu, jak to vzniklo, až soused na to přišel. Nemáš náhodou vzadu to tlačítko na volání o pomoc,“ zeptal se. A já se zapotil. Bylo tam, a já nikdy nevěděl, k čemu to je. Jak jsem šel domů pro další lahváče a měl plné ruce, asi jsem to tlačítko nechtěně zmáčknul. Fakturu mi zdravotníci poslali a nebylo to málo.“