Vladimír Burjánek: Chutě

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Degustérka

Byl jsem jako osmiletý klučík pozván na svatbu. Na vaření si tehdy najali vyhlášenou kuchařku z vesnice, která měla monopol, sahající široko, daleko. K obědu se podávala svíčková, tradiční pokrm slavnostních příležitostí od veselek až po pohřební kar. Když už oběd končil, přišla se paní Vocásková zeptat hodovníků, jak jim chutnalo.

Po prvních dvou chválách se obrátila na mě s dotazem, jak jsem byl s její svíčkovou spokojený? Pravdivě jsem odpověděl, že byla celkem dobrá, ale moje babička dělá lepší.

Je to tak, domácí lahůdky jsou nedostižné. Každá rodina má své jídelníčky a svá jídla, na která si všichni zvyknou a jen velmi těžko si pochutnají na rajské omáčce, nebo znojemské jinde.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Gulášovka a fresky

Kuchyňská kouzla především babiček i maminek jsou nedostižná, říkají si mnozí. Ale není to vlastně tak, že jde o zvyk jako o železnou košili i ve stravování?

Pravda, jsou jídla, která skutečně nesou pečeť a tajemství domácnosti. Ale je jich řada, kde výsledek je obecně platný jak u plotny domácí, tak v zařízení hotelovém. Třeba takový řízek s bramborem. A naopak jedno jídlo má nespočet chutí všude. Mám například rád kung pao. Dám si ho občas v restauraci i jídelnách velkoobchodů.

Ještě jsem nezažil, že by chutnalo stejně na dvou místech. Ovšem doma se můžete téměř pokaždé spolehnout, že jídlo bude mít takovou chuť, jakou očekáváte. A kulinářskému zážitku byste pokaždé udělili Michelinskou hvězdu.