Vladimír Burjánek: Zuby
Už v dětství jsem se bál zubaře a zvuk vrtačky vycházející z ordinace, mi přivolával málem mdloby. V době pravidelných školních prohlídek nebylo úniku. Známá situace, kdy dítě nechce otevřít ústa, byla vyřešena jednou fackou. Uštědřil mi ji otec mého kamaráda, kterému to nařídila moje maminka, pracující v zubní laboratoři.
Ještě jednou mě nachytal další lékař, když mi laskavě řekl na chodbě, abych otevřel pusu, že se mi podívá, který zub mi dělá neplechu. Než jsem se nadál, byl venku. Dvě příhody z dětství mi stačily, abych vedle strachu získal i trvalou nedůvěru k zubařům. Naštěstí jsem je moc nepotřeboval.
Čtěte také
Co se klepeš a potíš? Ptal se mě otec mého švagra, když jsem usedl na křeslo a on ještě nic nezačal, jen držel zrcátko a další nástroj. To nevěděl, že než jsem se k němu odvážil jít, několikrát jsem vystoupil na zastávce u zubárny a místo k ordinaci jsem zamířil raději do města.
Postupem let jsem i zmoudřel a návštěvy neprotahoval. Běžel jsem hned, jak mě něco píchlo, ačkoliv strach zůstal. Přečkal jsem i vytahování všech čtyř zubů moudrosti, což není žádná legrace. Kdo to zažil, potvrdí. Díky péči o chrup a dědičností jsem nedávno udivené sestře před operací na pokyn, abych si vyndal chrup, mohl hrdě odpovědět. Není co, mám ještě s osmdesátkou před sebou zuby svoje.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
