Dagmar Ruščáková

Stojím v hotelové jídelně a bedlivě pozoruju, jak si host přede mnou dělá v automatu kávu. Potřebuju vědět, do čeho jdu.

Sedím na židli, dívám se na elegantního šedovlasého pána bravurně hrajícího na klavír. Kolem nás tiše bzučí lidské hlasy, občas zazvoní projíždějící tramvaj.

„Sněží! Koukej, ono opravdu sněží!“ volám nadšeně na svého muže, a honem vycházím z domu, abych ty vločky viděla na vlastní oči, chytala do  rukou, a ucítila i na jazyku.

Říká se: „Padá hvězda, něco si přej!“ A já bych chtěla, abyste si v duchu hvězdu představili a… schválně… co byste si přáli právě teď? Víte? Nevíte? Nemůžete se rozhodnout?

Procházím lesem. Je čerstvě po dešti, a navíc to vypadá, že si zrovna na tomto kopci ustlal šedivý mrak. Konečně se svou fenkou vyjdu na paseku a automaticky zdvihnu oči.

Sálem se rozlehl potlesk, světla se rozsvítila, a já si s úlevou posunula stále padající paruku. Podívala jsem se po ostatních herečkách svého divadla a zaplavila mě úleva.

Zavrtěla jsem s nevírou hlavou. Proč to ten člověk napsal zrovna takhle? Dívala jsem se na Facebooku na fotku malého krámku z dob minulých.

Myšlenky se mi v hlavě poslušně skládají jedna k druhé a já radostně píšu. A píšu. Potom si to se zadostiučiněním přečtu. Dobré to je!

Ten obraz mě k sobě přivábil navzdory tomu, že bylo strašné horko a za chvíli mi končilo parkování. Stačilo se na něj podívat.

„Právě o takovém lese existuje pěkná písnička, kterou měla moc ráda moje maminka…“ Stáli jsme s devítiletým vnukem na mém oblíbeném místě, v čistě modřínovém háji.