Dagmar Ruščáková

Splétám cop z letních dní. V jednom prameni mám ty horké a slunečné. V druhém dny protkané šuměním deště. V tom třetím mám lidi, letní setkání. 

Dívám se po divoce oblačné dopolední obloze a přitahuju zip mikiny až ke krku. Chladné poryvy větru čeří hladinu rybníka a já mám chuť kvílet. Tohle má být vrcholné léto? 

Vždy, když máme s Dedivadlem hrát představení na nějakém novém místě, dostanu od organizátorů dotaz: „Co pro vás máme připravit?“ Moje odpověď je v podstatě stejná: „Stůl.“

Objednávám ve svém oblíbeném pekařství tmavý chleba, když tu nejednou zezadu přijde mládenec a vysype do regálu ještě teplé rohlíky. Zavane vůně superčerstvého pečiva.

Řídím už kolikátou hodinu, cesta svižně ubíhá. Najednou si uvědomím, že už jsem velmi dávno nejela jen… tam. 

Ospale si procházím ranní rutinou - ještě jsem neměla kafe - když uslyším z mobilu charakteristické zacvrlikání. Kuře se probudilo a honí mě do akce. Lekce italštiny čeká!

„Maminko, já tu knížku chci!“ „Ne, stejně ji nepřečteš.“ „Je o zvířatech! Má krásné obrázky!“ „To říkáš vždycky a stejně pak nečteš.“ „Ale maminko!!!“ 

Procházím jídelnou a s potěšením se zadívám na ubrus. Na režném podkladu je rozkvetlá louka. Jako když se díváte na vázu s chrpami a kopretinami.

Pokud by mě cizí člověk pozoroval při práci v kuchyni, mohl by si všimnout, že se občas zdánlivě bez důvodu usměju. Tak nějak… ze srdce!

Sedím na dřevěné lavici a sleduju kolbiště. Vlastně jízdárnu ve španělské Córdobě, kde za zvuků hlasité hudby předvádějí své umění nádherná mohutná zvířata se svými jezdci.