Dagmar Ruščáková

Dívám se na pulsující kolonu vozidel před námi. Dálnice je plná, jede se rychle a rozhodně ne plynule. Opět na mě zasvítí řada rychle se rozsvěcujících brzdových světel.

Dívám jsem se na rozsvícený displej mobilu a nemohu se rozhodnout. Mám nebo nemám poslat tu zprávu? Opravdu to sama nezvládnu? 

Poslouchám muziku a snažím se poznat, o čem by mohla být. První písničku zpívá žena a zní jako lidová balada. Ta druhá je… zvláštní. Se všemi dunícími bubny.

Něco vám řeknu - jsem chudák! Jak mám psát nesmrtelné drama, když mi do toho pořád někdo mluví? A ty ironické poznámky, jako třeba: „tohle do auta neposkládáš!“

Jen počkej, až půjdeš do školy! Jen počkej, až budeš na střední! Jen počkej, až budeš mít děti! Tak schválně, jak často jste ono legendární „jen počkej“ slyšeli vy?

Ten den si mi nevedl. Jedno malé příkoří stíhalo druhé, věci mi padaly z rukou, a když se přidal i ukopnutý palec, byla naplněna definice toho, čemu se říká „den blbec“.

„Martine, tohle přece není normální! Co když je to mafián, hodlá ukrást naše auto a nás zakopat pod olivovník?" „Pst," zasyčel na mě můj muž.

Zaparkovala jsem na náměstí ve Dvoře Králové, nastavila parkovací hodiny a v rámci automatické úpravy zevnějšku jsem si strčila neposlušný pramen vlasů za ucho.

Absolutní propad! Nadvláda sacharidů skončila… Takové a jiné bombastické, byť poněkud pitomé titulky mi naskakují v hlavě, když vidím, jak málo mi mizí zásoby marmelád.

Chystala jsem se na společenskou událost. Šaty, boty, kabelka, šperky. Vše spolu krásně ladilo. V duchu jsem si dělala poslední inventuru, když mě napadlo - co hodinky?