Vladimír Burjánek

Od známého, který pracuje v jednom ze čtyř marketů v našem městě, vím, že se v obchodech krade, a ne málo. Nedávno jsem na vlastní oči viděl zákrok policie proti pobertovi.

Kdykoliv se začne na televizní obrazovce řešit šikana, vrátí se mi obrázek starý mnoho let. Snad ze sedmé třídy. Byli jsme poslední ročník složený jen z chlapců.

Naší pyrotechnikou byl v příslušné době dospívání karbid. Nikde ho neprodávali, měli ho synové nádražáků, kteří zásobovali ostatní. Na dráze dávali karbid do lamp.

Uteklo už přemnoho času od doby, kdy jsme jako děti chodily za 1 Kčs do městského kina na nedělní pohádky. Později na Chaplina  a veselohry s Vlastou Burianem.

Jel jsem nedávno autobusem. Na čtyřce vedle seděli, jak jsem záhy z rozhovoru poznal, žáci učňovské školy z oboru kuchař. Zřejmě z různých ročníků a probírali den ve škole.

Nevím, jak je to možné, ale u nás bývá velmi často konec roku ve znamení všemožných poruch různých zařízení a techniky, jak my říkáme čas svízelů.

Je po Vánocích. Tenhle čas jsem nikdy neměl rád a považoval jsem ho snad za nejhorší v celém koloběhu roku. Nic na tom nezměnil ani od mládí slavený Silvestr.

Když narazíte na člověka, který si na vás chce smlsnout a má k tomu příležitost, je zle. Prodávali jsme staré auto. Inzerát uváděl přiměřenou cenu.

Zajímavé situace někdo vyhledává a někdo k nim přijde jako slepý k houslím. Můj soused má velmi hodnou, tolerantní ženu, která ho miluje, splní každé jeho přání.

Mnozí prarodiče mi možná potvrdí, že úspěchy, radosti i strasti vnuků berou dědečkové i babičky nějak víc a emotivněji, než prožívali to samé u svých dětí, jejich rodičů.