Vladimír Burjánek

Asi se shodneme, že pro naprostou většinu lidí je tím nejdůležitějším místem domov. Spojený s dětstvím, rodinou, rodiči, mnohdy prarodiči a sourozenci.

Je poslední den listopadu a rok má už „nakrátku". Vlastně vstupuje do závěrečné dvanáctiny. Listopad začal Dušičkami a končí dnes první adventní nedělí.

Nedávno běžel na internetu příspěvek nějaké paní s názvem Varující pravda. Popsala problém generací a souhlasil jsem s ní hned v úvodu, že jsme to museli někde zbabrat.

Když se u nás ve vsi opravovala před mnoha roky turbína, v náhonu Jizery pracovali  opálení a svalnatí chlapi. Jedním z nich byl i náš rodák Pepa Pozdňa. 

Seděli jsme v horkém letním odpoledni pod naší chatou u rybníka. V údolí Nebákova, na jednom z krásných míst Českého ráje. Popíjeli jsme odpolední kávu.

Litoměřice jsou krásné město s majestátným Radobýlem nad ním, který obdivoval už i Mácha. S nádherným okolím, meruňkovými sady, líně tekoucím Labem. 

Vždycky jsem si říkal, že mě šmejdi nedostanou. Člověk ale nemá chválit dne před večerem. Seděl jsem u počítače a najednou se mi na obrazovce objevila reklama.

Tak prý loni se uskutečnilo nejméně svateb asi od roku 1918. Žít na psí knížku, jen s přítelem je obecně rozšířenou skutečností. Horší je, že se rodí i méně dětí.

Končí prázdniny, čas dovolených a zlatá žeň cestovních kanceláří. S blížícím se podzimem budou proti hlavní sezóně už jen paběrkovat, ačkoliv i tak to k životu stačí.

Moje spojení s hradeckým rozhlasem je letité. Už jako student  jsem tu byl na praxi díky režisérovi Láďovi Rybišarovi, se kterým jsme se znali z divadélka Kompas.