Dagmar Ruščáková

Tyhle moje úvahy vlastně začaly tím, že jsem si oficiálně pronajala pradědečka. Snažila jsem si vzpomenout, co všechno o otci svého milovaného dědy vím.

„Jak můžeš vařit v tak velikých hrncích?“ Babička nakoukla do kuchyně, kde mamka vařila oběd a já jsem si klidně mohla udělat další čárku. Protože to byl nekonečný příběh.

„Au!“ Špatný krok na schodech vedl k tomu, že jsem se rukou chytla trámu, které primárně není k chytání určen. Pravda, nespadla jsem, ale  měla jsen zapíchnutou třísku.

Jdu zasněženým lesem, tváře mě pálí mrazem. Po nočním sněžení se objevilo bledé sluníčko a bílá peřina pokrývající les se najednou rozzářila tisíci droboučkých odlesků. 

Znepokojeně sleduju sílící vítr. Jestli ještě trochu přidá na intenzitě, už zase nemám kam jít se psy na procházku. A to navzdory tomu, že žiju uprostřed krásných lesů.

Poslouchala jsem kvíkání animovaných hlásků z obýváku a bylo mi jasné, že tomu brzy udělám konec. Babička nebabička,  mám zakódované, že to se dětem povoluje jen na chvíli.

Sviš, svuš, křup, křup odrážejí se brusle od ledu. Je určitě patnáct stupňů pod nulou, naoranžovělé slunce visí nízko nad obzorem, kolem je ticho a tajemno.

Ležím v posteli, lenivě se protahuju v měkkých poduškách a labužnicky si užívám luxusu nedělního rána. Nepěkné počasí vyšachovalo myšlenku celodenního výletu, takže...

To se člověk po Vánocích trochu protáhne a začne opatrně přemýšlet o tom, jak vyběhat hříšné mlsání, kterého se dopustil během svátků lásky, pokoje a dobrého jídla.

Říká se: „Padá hvězda, něco si přej!“ A já bych chtěla, abyste si v duchu hvězdu představili a… schválně… co byste si přáli právě teď? Víte? Nevíte? Nemůžete se rozhodnout?