Dagmar Ruščáková

Je ráno a já vyndávám čisté nádobí z myčky. Jedu na autopilota, část mého mozku se ještě nestačila probudit. Dolní patro myčky už mám prázdné, jdu na to horní.

Jestli mě něco v mých aktivně pracovních časech ničilo, bylo to ranní zazvonění budíku. Ta chvíle, kdy mi hlasitý zvuk přetrhl nad ránem tvrdé spaní. 

Dívám se s nevírou na svoji počasovou aplikaci - varování před extrémními povodněmi? Už zase? Vždyť je to od začátku téhle zimy nejméně počtvrté!

První adventní neděle nemohla začít lépe. Tiše jsem stála vzadu, na místě vyhrazeném pro turisty, a celou duší vnímala dechberoucí hudbu.  

Už je to zase tady. V druhé půlce ledna, nejpozději začátkem února, začíná opravdový karneval virů. Což znamená, že nastává čas na čaj s citronem a medem.

Dvě ušaté psí hlavy mě sledují. Nejdřív šťouchám pohrabáčem pod kamny. Potom pod sporákem. V jídelně odsunuju od stěny křesla. Vždyť dbám na to, aby je nenosili ven!

Představte si, že je tak půlka prosince a někdo před vámi zlehka podotkne: „Ani se neotočíme, a už tu jsou Vánoce.“ Co se vám vybaví jako první?

Sedím u stolu a studuju propozice, které mi právě přišly mailem. Myšlenka zúčastnit se knižního jarmarku a literárního festivalu Knihy v Brně, se stává skutečností.

Vánoce u nás na horách bývaly vždy kouzelné. Ve studené tmě osamělého údolí hřejivě svítila okna, lidské hlasy a hudba na chvíli oživily okolní hluboce spící přírodu. 

Sedím v konferenčním sále a snažím se poslouchat přednášku. Opravdu se snažím! Jenže se zdá, že všechno je proti mně.