Anežka Pařízková má sen, chce být první českou prezidentkou. Vzorem jsou pro ni Havel a Churchill
Anežka Pařízková, studentka politologie Univerzity Hradec Králové, při své zahraniční stáži na honorárním konzulátu České republiky v Ekvádoru se zcela mimořádným nasazením pomáhala v době pandemické krize covid-19 českým občanům. Za plnění náročných organizačních úkolů v latinskoamerickém prostředí, za osobní přístup, empatii a ochotu pomáhat v tíživých repatriačních situacích ji ocenil nejen rektor univerzity, ale také velvyslanec České republiky v Peru a Ekvádoru.
Stále platí, že chcete být první českou prezidentkou?
Přesně tak. Pořád v to doufám. Nevím, kam moje cesty budou následně směřovat, ale je hezké mít nějaké sny.
Já jsem záměrně začala takto zpříma, aby posluchači věděli, že jste nejen úspěšná a empatická, ale také ambiciózní. U vás se ještě na věk určitě zeptat můžu?
Já si vždy pamatuji nejbližší milé číslo, ale už jsem ho překonala. Takže je mi 27 let, ale zůstávám stále na 25.
Mám pocit, že byste vynikla kdekoliv, pro co byste se rozhodla. Proč politika?
Já jsem odmalička tíhla ke sportu, byla jsem v tom vychovávaná. Byla to konkrétně cyklistika, běhání, kajak, basketbal, opravdu široké spektrum sportů, kterými jsem si prošla. Bavila mě ještě hudba, ať už to byl klavír nebo zpěv, takže bylo těžké se rozhodovat, co dělat.
Cestování je splněný dětský sen mnohých z nás. Ráda jsem si listovala v encyklopediích, možná i z toho plyne má cestovatelská vášeň.
Anežka Pařízková, studentka politologie na Univerzitě Hradec Králové
Ale když mi bylo 13 let, nastal takový můj přelomový rok, kdy jsem se dostala poprvé do dorostenecké reprezentace na kole, a to konkrétně v disciplíně MTBO, což je orienťák na bicyklu. To rozhodlo pro sportovní kariéru. Bohužel úspěchy střídaly vždy roky plné nemocí, takzvané sudé a liché roky, jak to jeden kamarád trefně pojmenoval. Tak jsem se musela postupně začít přeorientovávat na něco jiného, než jen na sport. A hrozně mě bavily mezinárodní vztahy, cestování, objevování nových kultur a to se mi potom automaticky spojilo s politologií.
Čtěte také
Františka Plamínková, Milada Horáková, Charlotta Garrigue Masaryková, to jsou velká ženská jména v naší historii. Ale vy se možná inspirujete nejen ženami, ale i muži. Máte nějaký politický vzor, kdo je vám nejsympatičtější?
Když se podíváme na domácí politiku, tak je to určitě Václav Havel, dodnes velmi známá a důležitá osoba pro celou naši historii. A když se podívám na evropskou historii, tak svým způsobem je to určitě i Winston Churchill.
Chcete být u důležitých milníků v historii, jak jsem pochopila. A v Ekvádoru se vám to podařilo. Kdy jste se vrátila?
Když vypukla první vlna celé koronavirové éry, tak jsem se vrátila již v červnu na svatbu své nejlepší kamarádky, kterou jsem musela stihnout. Ale pak jsem vzápětí asi hned měsíc nato zase odjížděla do Ekvádoru. Takže mě tam čekala, dá se říct, druhá vlna. A teď jsem se vrátila kvůli magisterským státnicím začátkem ledna.
Kolik času jste tedy v Ekvádoru strávila?
Celkově už jsem tam přes 2,5 roku. Ale co se týče práce na honorárním konzulátu, tak to teď v únoru bude rok.
Čtěte také
Kdybyste nám popsala, co konkrétně se tam odehrávalo, když se lidé o pandemii dozvěděli? Panoval strach a panika, obraceli se na vás lidé, že chtějí zpátky domů?
Byl to ze začátku hlavně velký šok, a to nejen pro ty lidi tam, ale i pro mě. Protože já jsem normálně chodila asi měsíc pravidelně do práce a najednou přišel nouzový stav ze dne na den. My jsme o ničem ani pořádně nevěděli, v Evropě už byla koronavirová pandemie docela známá a v Latinské Americe se stále nic neřešilo. A najednou se 15. března rozhodlo, že se vše uzavírá. Takže to byl šok, měla jsem asi dvě hodiny na to, odjet do práce, vše sbalit, abych mohla pracovat z domu, přepojit si telefony, vzít si nějaké základní věci, jelikož potom byl úplný zákaz vycházení už od druhé hodiny odpolední, takže tím to začalo. Prvotním šokem pro nás pak byly telefonáty a maily i od českých občanů, kteří nevěděli, co dělat. Rušila se letecká spojení, začaly být zavřené hranice nejenom pozemní, ale hlavně i letecké, takže vznikaly první komplikace.
Kolik Čechů žije v Ekvádoru?
Asi kolem 100 osob, které se hlásí k českému občanství. Neznamená to ale, že to jsou Češi narození tady v České republice, je to hodně Ekvádorců, kteří přijali české občanství nebo ho nějakým způsobem získali.
Čtěte také
Vy jste se snažila všem, kteří o to měli zájem, pomoci. Nenapadlo vás, že sednete na první letadlo a odletíte domů?
Mě samozřejmě kontaktovala univerzita, protože spadám stále pod Filozofickou fakultu Univerzity Hradec Králové. Paní koordinátorka Eliášová honem volala a psala, že se máme všichni, kdo jsme v zahraničí, dostavit zpátky do České republiky. Bylo to obecné doporučení naší české vlády. Ale jelikož na honorárním konzulátě je jen pan konzul a já a pan konzul nemluví česky, nepřipadal odjezd domů v úvahu.
Vybrala jste si Ekvádor sama, nebo to byla nabídka univerzity?
Asi to na sebe můžu takto veřejně prozradit, že mým dětským snem bylo dostat se na Galapágy. A Galapágy patří pod Ekvádor. Takže jsem hledala, jestli máme partnerskou smlouvu s nějakou univerzitou v Ekvádoru, a našla jsem, že máme výměnný pobyt s univerzitou v hlavním městě Quitu. Tak jsem se přihlásila do výběrového řízení na tuto univerzitu.
Ekvádor jste si přála možná i díky krásnému počasí, které tam panuje.
Určitě, Ekvádor leží na rovníku, to znamená, že je tam celý rok příjemných 20 stupňů.
Čtěte také
Na internetu jsem objevila řadu vašich fotografií i z mnoha dalších zemí, Francie, Brazílie, Kolumbie, Portugalsko. Takže ráda cestujete.
Je to asi splněný dětský sen mnohých z nás. Já jsem si vždy ráda listovala v encyklopediích, tak možná i z toho plyne moje cestovatelská vášeň. A hradecká univerzita mi umožnila díky zahraničním stážím a studijním pobytům dostat se i mimo Evropu, a to konkrétně do Afriky a Latinské Ameriky. Měla jsem příležitost navštívit například Maroko, Brazílii, Chile, Peru, ale zatím jsem zůstala v Ekvádoru.
Čtěte také
Jste krásná zelenooká blondýna, to se v cizině o sebe nebojíte? Chodíte sama po ulici?
Je pravda, že v Latinské Americe blondýnky vždy docela vyčnívají. Já jsem si na to už nějak zvykla. Když jdu tady po ulici, tak se muži také rádi podívají, také si rádi písknou, jen v Latinské Americe je to opravdu častější.
Kolik světových jazyků ovládáte?
Mezi moje nejbližší patří španělština, tu teď dost často bohužel míchám i s češtinou. Doufám, že teď neplácám nějaká španělská slovíčka. Potom francouzština, angličtina, to jsou jazyky, které ovládám nejvíc. A dále portugalština, italština a trošku základy arabštiny.
Čtěte také
Ekvádor je tedy zemí, která se vám vryla do srdce? Dovedete si představit, že byste tam zůstala?
Dovedu si to představit jen na chvilku. Myslím si, že tento rok bude pro mě dost přelomový. Podívat se, co dál. Můžu prozradit, že mám v Ekvádoru přítele, ten se mi do srdce vryl hodně, uvidíme, co se bude dít dál. Jestli spolu zůstaneme, tak asi Ekvádor navždy v mém srdci zůstane.
Měla jste už příležitost poznat zemi detailněji? Deštné pralesy, chudinské slumy a tak dále? Ta země je velmi pestrá.
Právě v Ekvádoru můžete nalézt cokoliv, co si umanete, kam se rozhodnete vydat. Quito leží víceméně v centru země, a když se rozhodnete jet na západ, tak přijedete na pláž, když jedete na východ, tak se ocitnete v pralese. Když jsem tam byla na studijním pobytu na zmiňované univerzitě, tak jsem toho procestovala neskutečné množství, za což jsem byla ráda. A nevynechala jsem Galapágy, kvůli kterým jsem tam jela.
Pandemie ale určitě změnila i tuto zemi a pohyb lidí. Je něco, co bychom se mohli od Ekvádorců přiučit?
Docela mě překvapil ten průběh, který tam je vlastně dosud. Protože Ekvádor na tom byl opravdu ze začátku velmi špatně. Evropa už byla tak nějak ustálená s těmi čísly, v Ekvádoru rapidně rostly počty nakažených a bohužel i úmrtí.
Kdy mám v plánu stát se prezidentkou? Počkáme si na mých 40 let a pak to bude na důchod dobré, ne?
Anežka Pařízková, studentka politologie na Univerzitě Hradec Králové
Nicméně Ekvádor udržel všechna nařízení včetně nošení roušek, a to víceméně až doteď. A díky tomu si myslím, že bylo i možné otevřít už veškeré obchody a restaurace. Ačkoliv je to horká krev, jsou to takzvaní Latinos, kteří si opravdu s pravidly tolik hlavu nelámou, jako my Evropané. Restaurace si mohou dovolit mít otevřené, dodržují se dvoumetrové rozestupy, které se hlídají, a funguje to, počty nakažených klesají.
Anežko, budete se do Ekvádoru vracet, co je teď profesně nejblíže před vámi?
Já bych už tento týden měla odlétat, tak doufám, že mi to okolnosti dovolí, protože je opravdu teď komplikovanější cestovat. A doufám, že se ještě uchytím, že tam bude má práce zapotřebí minimálně do konce roku.
A kdy plánujete, že se stanete prezidentkou?
Počkáme si na mých 40 let a pak to bude na důchod dobré, ne?
Říká Anežka Pařízková, studentka politologie Univerzity Hradec Králové. Třeba za pár let budeme listovat v archivu Českého rozhlasu Hradec Králové a hledat tento rozhovor, abychom si vaše politické začátky připomněli. Držím palce, ať jsou vaše plány stále velké a vaše práce a empatie jsou dál ceněny jako doposud. Hodně štěstí.
Moc vám děkuji za příjemný rozhovor. Na shledanou.
Související
-
Dobrá duše Chytré karantény. Tou je studentka vojenské medicíny v Hradci rtm. Kateřina Jersáková
Do boje s koronavirem se zapojili studenti zdravotnických lékařských oborů. Ti pomáhali v nemocnicích a ve zdravotnických zařízeních. Kateřina Jersáková pomáhá od začátku.
-
Získala jsem zkušenosti i kamarády. Klára Rybenská byla oceněna za koordinaci dobrovolnické pomoci
Naším hostem je dnes Klára Rybenská, která získala cenu ministra školství mládeže tělovýchovy za mimořádné činy studentů a absolventů pro rok 2020.
-
Devět nejlepších neznačených treků světa, jak je pro sebe i pro vás objevili Kateřina s Petrem
Kateřina Krejčová je dnešním naším hostem v rozhlasovém studiu. Kdybyste se jí zeptali na jakoukoliv zemi světa, tak by vám o ní určitě dokázala krásně a poutavě vyprávět.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
