Zvěrolékařka v Patagonii aneb fyzicky a psychicky náročné putování i nejrychlejší běh v životě

Navarino - kaskáda jezírek
Navarino - kaskáda jezírek

Také dnes se můžete těšit na zajímavé vyprávění a povídání, protože Český rozhlas Hradec Králové přivítal ve studiu Hanu Horákovou, veterinární lékařku, ale také cestovatelku.

Rádi bychom se dnes něco dozvěděli o vaší cestě do Patagonie. Ale protože to není zrovna místo, kam člověk jezdí každý den, tak nejdříve, jak jste se tam dostala? Souviselo to nějak s vaší prací veterinární lékařky?
S prací to nesouviselo vůbec, v podstatě to byla náhoda. Mám kamarády, kteří tam chtěli jet, plánovali to docela dlouho a jen čekali na vhodnou příležitost, která spočívala v tom, kdy se objeví nějaké akční letenky, což se občas stává. A jednoho dne se objevily letenky, které byly za 8000 zpáteční do Jižní Ameriky, takže jak se říká, neber to. A zavolali nám, jestli nechceme jet s nimi. Jen to bylo všechno tak narychlo, zařídit si dovolenou, protože přijdete do práce, že chcete na tři týdny pryč.

Hana Horáková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Že si potřebujte odskočit do Patagonie.
Asi to nebyla úplně země, kam bych se chtěla přednostně podívat, ale říkala jsem si, proč ne. Je tam spousta zajímavých míst, spousta zajímavých zvířat, která bych chtěla jednou vidět.

Kdyby to bylo jen na mně, tak je každá má cesta zaměřena na zvířata. Ale jezdím s kamarády, tak děláme kompromisy. Myslím, že to je fajn.
MVDr. Hana Horáková, zvěrolékařka a cestovatelka

Máte tedy kamarády dobrodruhy. Jste sama také dobrodruh?
Tak částečně, mě cestování hrozně baví, ale je to všechno o tom, mít na to čas. A nejsem až takový dobrodruh, abych někam jezdila sama. Takže jsem závislá na tom, aby někdo někam jel a já se potom přidám.

Vaše odborné zaměření zní nemoci drobných savců a exotických zvířat a také neurologie psů a koček. Studovala jste VŠ v Brně a exotická zvířata vás zajímala hned, bylo to jasné?
To mě zajímalo hned. Já jsem nikdy netíhla například ke koním. Psy a kočky, jsem si říkala, protože těch je hodně a jsou to malá zvířata, která asi dokáži zvládnout, ale exoti mě zajímali vždycky.

Kdy jste se zamilovala do zvířat? Říkala jste si už odmala, jak to říkají někdy holčičky, že budete léčit zvířata?
Já jsem to říkala už ve školce. Pak jsem od toho na chvíli upustila, zajímaly mne jiné věci, jako že budu zpěvačka, kadeřnice a tak. Ale to mi moc dlouho nevydrželo a zůstala jsem u těch zvířat.

Národní park Torres del Paine - Tyranovec rudooký

Kde vás lidé mohou najít nebo potkat?
V současné době pracuji v ordinaci ve Dvoře Králové, potom v ZOO s kolegou a částečně jsem zůstala ještě v Hradci Králové na klinice, kde působím jako externista. Předtím jsem tam pracovala 10 let.

V zoologické zahradě to musí být zajímavá práce. To by určitě vydalo na samostatné povídání, na to si brousíme zuby. Ale teď zpátky do Patagonie. Cestujete často do tak vzdálených míst?
Úplně často ne, protože to zabere hodně času a stojí to také dost peněz. Ale vychází mi to tak jednou za dva roky, že se podívám někam dál.

Národní park Torres del Paine - jezero Pehoe

Patagonie by měla být nejjižnější trvale osídlena oblast na světě, plná přírodních krás. Jak na vás zapůsobila a jak jste tam byla dlouho?
Tři týdny trvala ta cesta. Je fakt, že cestování tam a zpátky skoro jeden týden zabralo. Takže toho času tam zbylo něco přes dva týdny. A je to tam nádherné. Kdo tam nikdy nebyl, tak si to asi ani neumí představit. Příroda je taková divoká, nezkažená. Scenerie jsou nepopsatelné. Je to tam opravdu krásné, ale je tam zima. To je jeden negativní dojem, který jsem z toho měla. Je tam opravdu zima. My jsme tam byli v době léta v této oblasti, což je naše zima, a průměrné teploty se tam pohybují kolem 9 stupňů nad nulou. Lidé, co tam byli před námi asi týden, říkali, že měli až 17 stupňů. Tak jsem si říkala, super, třeba něco takového zažijeme také. Ale ne, bylo maximálně kolem 10 stupňů a je hodně silný a studený vítr. A to jsem úplně nezvládala. Pro mne tam byla pořád zima.

Navarino - Laguna Martillo

To mě překvapilo, protože když se řekne Patagonie, to jsem si spíš představila, že je to teplejší oblast. Zažila jste kromě počasí i nějaké další překvapení, nějaký šok? Něco úplně mimo vaše očekávání?
Šok byl trošku ještě, než jsme se tam vůbec dostali. Protože jsme přijeli do Milána na letiště, odkud byl náš hlavní let, a tam nám řekli, že tento let zrušili. Vůbec jsme nechápali, co se bude dít. Paní nám řekla, že máme dvě možnosti, buď letět z jiného místa z Evropy, nebo odletět až další den. Ale pak by nám nenavazovaly další lety. My jsme nechápali, jak letět z jiného města Evropy, jak se tam dostaneme. Prostě poletíte do Švýcarska a odtud do Jižní Ameriky. A museli jsme běžet na to letadlo, protože už mělo odlétat. Ona tam zavolala, že ještě my přiběhneme. To byl asi můj nejrychlejší běh v životě. Ještě navíc jsem na rentgenu začala pípat, takže jsem musela sundat boty, potom jsem běžela v rozvázaných botách, ale stihli jsme to. Takže to dobře dopadlo.

Co zážitky z vašeho oboru? V jednom z turistických průvodců jsem se dočetla, že tam člověk může i v blízkosti turistických tras vidět lamy, pumy, pásovce, skunky, lišky, tučňáky, atd. Co vám se líbilo, co vás zaujalo?
Tučňáky jsme viděli hodně. Jeli jsme na jeden výlet, který byl na to zaměřený, z nejjižnějšího města přes kanál Beagle. Tam jsme dojeli k několika ostrovům. Nemohli jsme ani vystoupit z lodi, ale nám to nevadilo, protože tučňáci byli hodně blízko a dali se krásně nafotit. Viděli jsme tam tři druhy, což bylo fajn, protože dva se tam vyskytují v podstatě běžně, a ten jeden se tam objevuje občas. Je to tučňák patagonský, který se podobá tučňáku císařskému, to je ten se žlutou a oranžovou barvou na hlavě a větší druh. Takže ten úplně vynikal mezi těmi ostatními a byl nádherný. Jinak se tam dá vidět spousta dravců, běžně tam jsou čimangové, na ptáky je to celkem bohaté. Já jsem ale byla s lidmi, které to zase tolik nezajímá. Ale oni byli tolerantní, když bylo někde něco zajímavého, tak zastavili, počkali na mě, abych si to prohlédla a určila a šli jsme dál. Nebo mi i něco ukazovali, ale celou cestu jsme se nezaměřovali jen na zvířata.

Národní park Torres del Paine

Kudy vás tedy vodili?
Jeli jsme na ostrov Navarino, kde je nejjižnější značený trek světa. Ono to je tedy trošku v uvozovkách, občas jsou tam nějaké barevné značky na kamenech, občas nějaký označený kolík, ale chvílemi tam člověk ani neví kudy jít. Ale dá se podle průvodce, podle mapky, kterou dostanete, takže se to dá ujít. V podstatě to byl pětidenní trek, kde si člověk nese všechno a nemusí ani nikoho potkat. Není tam žádná silnice, nic, každý je tam odkázaný sám na sebe. Já jsem tam byla i bez mobilního signálu, protože jsem měla starý telefon, který to prostě nedával. Ale myslím, že ani v některých oblastech ten signál nebyl. Takže tam si člověk říká, že se nesmí nic stát, protože zavolat pomoc by bylo asi těžké. Je fakt, že když jsme tam přijeli, tak jsme se museli hned nahlásit na policejní stanici, kam jdeme, kolik nás jde, aby věděli, kdo tam je. A pokud bychom se do pěti dnů nevrátili, tak by nás asi šli hledat.

Strakapoud páskovaný

Takže dobrodružství se vším všudy. Patagonie je už tolik vzdálená, že mě zajímá i jídlo. Co jste tam vyzkoušeli, jak to chutnalo, báli jste se něčeho?
Tak na tom Navarinu, tam jsme byli odkázaní na svoje zásoby, takže to byla taková instantní sušená strava. Ale my jsem se to snažili trošku pojmout jinak. Ne, že si to budeme kupovat tady, ale připravovali jsme si něco doma, sušili maso, sušili zeleninu a z toho jsme si pak vařili. Potom, když jsme se dostali někam do civilizace, tak jsme se snažili normálně jíst. Argentina je vyhlášená hovězími steaky, takže ty jsme ochutnali. Ochutnali jsme i lamu, také to bylo dobré jídlo. Jejich dezerty byly také fajn, ale bylo to všechno docela drahé. To jsme úplně nečekali, že ceny budou až takové. Navíc jsme tam byli v době, kdy byl výměnný kurz dost nevýhodný pro nás, takže to bylo trošku dražší. Ale co se týká masa, tak to bylo opravdu skvělé.

Co místní lidé? Byli sympatičtí?
Byli všichni ochotní, usměvaví. Byl trošku problém v komunikaci, protože anglicky to tam moc nejde. Tam vládne španělština. Kamarád trochu uměl, ale já vůbec. Ač se jinde domluvím a pokecám si skoro s každým, tak tady ne. Tady jsem měla smůlu, oni se se mnou snažili nějak komunikovat, já jsem se jen usmívala, občas jsem řekla ano nebo ne. A to bylo tak asi všechno. Ale jinak se nám snažili pomoci, byli moc ochotní. Na tom Navarinu, když jsme dokončovali pětidenní trek, tak jsme stopli nějakého místního člověka, chtěli jsme mu za to něco dát, že nás svezl, ale on nic nechtěl. Tak jsme mu dali aspoň bonbony pro děti, aby něco měl.

Ushuaia - nejjižnější město světa

Máte v hledáčku něco dalšího, nějakou další cestu? Co by vás zajímalo?
Teď úplně konkrétně žádný cíl nemám. Samozřejmě bych chtěla někam vyjet, v listopadu jsme byli na Novém Zélandu. Takže to je celkem nedávno. Jezdím jednou za dva roky někam dál. Určitě bych se chtěla někam podívat, ale tentokrát asi někam do tepla.

A snažíte se to vždy zaměřit trošku tak, aby tam byla exotická zvířata? Abyste si měla co prohlédnout i ze svého oboru?
Určitě. Kdyby to bylo jen na mně, tak je to zaměřené stoprocentně na zvířata. Ale tím, že jezdím s ostatními, tak si vždy uděláme plán, aby tam každý našel to své. A děláme kompromisy. Myslím si, že to je fajn.

Jana Kudyvejsová a Hana Horáková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Kamarádi vás už znají, takže rádi vyhoví.
V podobné partě už jsme byli několikrát, takže to prostě respektují. Já zase respektuji je, že chtějí hlavně lézt po horách a chodit treky. Ale mě se to líbí také. Ostrov Navarino pro mě byl asi nejtěžší trek, co jsem kdy šla. Hodně náročný fyzicky a možná občas i psychicky, když člověk ví, že to prostě musí ujít a nic jiného mu nezbývá.

Naším hostem dnes byla veterinární lékařka Hana Horáková. Děkujeme, že jste nám vyprávěla o svých cestách.
Na shledanou.

Spustit audio

Související