Jsou Kolumbijci slibotechny a Ekvádorci vyhaslí? V Latinské Americe už nám šlo o holý život

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Na farmě v Kolumbii v roce 2017

Člověk se celý život hledá. Po smyslu existence a bytí se pídím stále a jsem zastáncem toho, že kolik dovedností a profesí ovládáme, tolik různých úhlů pohledu na svět a život obdržíme. Když jsem se vrátil z Jižní Ameriky, přemýšlel jsem o dalších svých životních krocích. A rázem jsem se ocitl ve světě vůně kávy, zajímavých lidí a kouzelných historek v Hradci Králové. 

Dnes přijal naše pozvání bluesman, fotograf, spisovatel a dobrodruh Matěj Ptaszek, který zažil Jižní Ameriku na vlastní kůži. Jako muzikant prožil několik let na pódiu, slavil úspěchy s foukací harmonikou, živil se i zpěvem, a pak se rozhodl splnit si svůj sen a odjel do Jižní Ameriky, kde se svou ženou také několik let žil. Nejdřív v Ekvádoru pak v Kolumbii.

Dnes je z Matěje Ptaszka Hradečák. O svém životě v Jižní Americe ale napsal už dvě knížky. Můžeme je představit?
Děkuji velmi, bude mi ctí. První knížka se jmenuje Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi a vydalo ji jedno nakladatelství v Praze. Druhá knížka se jmenuje Reportáže z rozervaného ráje vydaná od stejného vydavatelství. Knížky popisují život v několika zemích v Latinské Americe jak Střední tak Jižní. Ale je to hlavně soubor různých povídek a fejetonů, které jsem tam měl tu čest zažít na vlastní kůži.

Jak vás Matěji vůbec napadlo, že sbalíte kufry a odjedete do Jižní Ameriky? Jak to člověka napadne?
Ten příběh je starý 30 let. V roce 1987, když mi bylo 8 roků, tak nás máma s bráškou vzala do kina na film Honba za diamantem. Michael Douglas a Kathleen Turner v hlavních rolích. A mě se to tak strašně líbilo, že jsem si řekl, já jednou v té Kolumbii budu žít. Po 30 letech už jsem tam žil. A zjistil jsem, že to je přesně jako v tom filmu. Ten film není vlastně vůbec přehnaný.

Kolik profesí znáš, tolik úhlů pohledu na život máš. Kavárna není jen o pití dobrého kafe, je to svět plný roztomilého dobrodružství.
Matěj Ptaszek, bluesman, fotograf, spisovatel

Takže je to tam skutečně džungle.
Je to tam i s tou armádou, je to tam opravdu divoké.

Vy jste Ostravák tuším?
Já jsem Ostravak jako poleno.

Než jste šli s manželkou do Kolumbie, tak jste nejdřív žili v Ekvádoru?
Ano, my jsme se seznámili v Praze na Karlově mostě, kde jsem léta hrál. To bylo hezké seznámení. A potom jsme po 10 letech v Praze už byli docela vyhořelí. A přemýšleli jsme co dál. Protože žena je vystudovaná hispanistka a studovala jihoamerickou kulturu, španělskou literaturu, tak jsme se rozhodli odjet do Jižní Ameriky. Nejdřív jsme se rozhodli pro Ekvádor z jednoho prostého důvodu. Ekvádor je totiž zřejmě první jihoamerická země, která má pevnou demokracii už několik desítek let. Takže pro nás to bylo takové lákavé, jakoby symbol demokracie v Jižní Americe.

Matěj Ptaszek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Tedy bezpečnější země?
Ano. Že se ta země vypořádala s traumaty, že tam není taková ta frustrace ve společnosti. Že už tam prostě mají 40 roků demokracii a užívají si svobodu. A tudíž jsou na tom daleko líp, než třeba Chilani, kteří i 30 roků po odstoupení generála Pinocheta pořád řeší ty jeho průšvihy a zločiny.

V Ekvádoru jste ale zůstali jen 9 měsíců.
Ano, je to tak. V té zemi vždycky platí speciální pravidla pro turisty. V Ekvádoru můžete žít maximálně 9 měsíců. A potom musíte žít třeba v nějaké sousední zemi dalších několik měsíců, než vás tam znovu pustí žít. A my jsme se rozhodli pro Kolumbii, která nás přitahovala. Já jsem ji chtěl hrozně vidět.

Ano, to už je onen sen z dětství.
Ale dohromady, my jsme byli vždy 9 měsíců v Ekvádoru, 10 měsíců v Kolumbii. 9 měsíců v Ekvádoru a potom 11 měsíců v Kolumbii.

Concepcion Náctiletí čili kovbojové

Takže jste to takto střídali?
Tak jsme to střídali, ano. Protože v Kolumbii vás nechají sice 6 měsíců, ale když překročíte den ze starého na nový rok, tak vám dají automaticky dalších 6 měsíců.

Nakonec jste tedy v Kolumbii strávili 3 roky?
Dohromady to bylo 3 a čtvrt roku v celé Jižní Americe. Pardon, v těch dvou jihoamerických zemích. V Ekvádoru to bylo 18 měsíců a v Kolumbii to bylo 21 měsíců.

Vaše banánová farma, ta byla v Kolumbii?
Ta byla jak v Ekvádoru, tak v Kolumbii. Ale v Ekvádoru mě učil starý válečný veterán. To byl Ekvádorec, který bojoval proti peruánskému nepříteli a tento seržant Manuel mě učil chovat morčata na maso. Tak jsem choval velká morčata.

Concepcion Vojenská hlídka ve vesnici v rámci boje proti banditům

Tam se jedí morčata? A jsou dobrá?
Strašně chutná jsou. Omlouvám se všem ochráncům zvířat a milovníkům křečků.

Ale tam to tak prostě je.
Oni je tam berou jako my králíky.

Tedy dvě banánové farmy, jedna v Ekvádoru, druhá v Kolumbii. Proč jste se třeba nerozhodli žít v nějakém velkém městě?
Ono je to tak, že třeba ta velká města v Kolumbii, například Kali je velmi nebezpečné město, Bogotá je také velmi nebezpečná a velmi stresující, protože tam žije 9 milionů lidí a stále nemají metro. Takže to je opravdu velmi těžké. Medelín má 4 miliony obyvatel. Paradoxně, i když to je bývalé peklo na zemi, kde řádil desítky let Pablo Escobar, tak dnes je to nejvíce progresivní, nejvíce pokrokové a rozvinuté město v Kolumbii. Ale tam prostě žít ve městě znamená, že neexistuje noční klid. Nevyspíte se, hrozí vám loupežné přepadení. Je to tam divoké. Lepší je žít v malé vesničce jen třeba 40, 60 kilometrů od Medelínu. Tak se žena rozhodla a já jsem byl nadšený z toho rozhodnutí. Žít v takové malé vesnici uprostřed divočiny mezi kovboji a bandity.

Doprava v Concepcion

Zmínil jste Medelín, město Pabla Escobara. On se tam narodil?
On se narodil v Rionegru, ale to je blízko Medelínu. On vyrůstal v malém městečku, které už Medelín pohltil, v Envigadu.

A kvůli němu to bylo jedno z nejnebezpečnějších měst na světě.
To bylo nejnebezpečnější místo světa ještě v roce 1992. Umíralo tam 60 lidí denně.

Takže vy jste žil kousek od kdysi nejnebezpečnějšího města světa Medelínu, které bylo hnízdem kolumbijské narkomafie. A vám tam prý Matěji říkali, Matheo?
Ano. To vzniklo tak, že v Ekvádoru mi říkali Matík, oni to takto zkomolili. A potom mi říkali v Kolumbii Matheo. Ono to je výhodné, protože to je tam běžně užívané jméno. Já jsem menšího vzrůstu, což není úplně velká výhoda v Čechách, ale naopak v Jižní Americe to je obrovská výhoda. Jak má chlap metr 65, tak přežije v Jižní Americe de facto úplně všechno, není vidět.

Na farmě v Kolumbii v roce 2017

Jak je to možné? Není vidět?
Zapadne s davem. Může navštívit i drsnější uličky, aniž by se mu cokoliv stalo. Pokud se prostě dokáže pohybovat tak, že z něj jde tak trochu strach. Mě se stalo na jihu Ekvádoru, že na mě dvoumetrový chlap vytáhl kudlu. A to byl chlap, který tam terorizoval několik farem. Prostě magor. A já jsem se na něj začal usmívat a řekl jsem mu, že se mi nelíbí jeho způsob jednání, ať jde okamžitě pryč. A chlap úplně najednou změnil tón, schoval kudlu a šel pryč. A potom jsem to řekl jednomu známému, a on mi říká, no jasně, on se tě bál, on si myslel, že máš s sebou pistoli.

Protože chlap v americkém světě, který má jen metr 65, tak musí mít pistoli?
Ano. Já jsem jí tedy nikdy neměl, ani v Kolumbii. Ale vždy, když jsem byl v nějaké prekérní situaci, tak jsem se sebejistě usmíval. A vždycky mi to pomohlo.

Barevná Concepcion

Jací jsou lidé v Kolumbii, v Ekvádoru? Jsou hodně temperamentní?
Je to tak. Ale Ekvádorci říkají o Kolumbijcích legračně, že jsou to králové slov, těžké slibotechny. Naopak Kolumbijci zase v legraci říkají o Ekvádorech, že jsou losapadagos, nebo-li vyhaslí. Prostě ekvádorský indián je těžký introvert, který je potichu, moc nechodí do hospody, věnuje se práci a kostelu. Práce a víra. Zatímco Kolumbijec naopak, ten je samá sranda, samý tanec, samá salsa. Večer si vždy dá po panáku, ale také těžce dře na polích nebo v hornickém průmyslu. Ale je to veselý chlápek, kterého jen tak něco nerozhodí.

Čím jste se tam s manželkou živili?
Já jsem se živil v Kolumbii a Ekvádoru jako muzikant. Žena žila 5 roků ve Španělsku a naučila se tam dělat sušenou šunku. Takže jsme v Ekvádoru pro místní lidi vyráběli organickou sušenou šunku. Dělal jsem tam několik takových profesí a živil jsem se jako fotograf, dělal jsem reportáž pro univerzitu o bývalých partyzánech, kteří se dali na pěstění kávy. A tam jsem poprvé ochutnal pravou kolumbijskou kávu. Naléval mi jí bývalý partyzán z Farku v hliněné chýši a bylo to něco neskutečného.

8 měsíců, 6000 km, 15 států a 5 párů bot. Češi projeli Jižní a Střední Ameriku na koloběžkách

Marek Jelínek a Michal Kohoutek projeli Jižní a Střední Ameriku na koloběžkách

„Říkali nám, že tam zmrzneme nebo že nás zabijou,“ směje se dvojice, která se dokázala obejít bez doprovodného týmu a stan věnovala hned na začátku místním.

Proč jste se rozhodli vrátit zpátky do Evropy?
Protože nám už tam šlo o holý život. Jestliže jste v Kolumbii jako turista a cestujete z místa na místo a všude jste jen pár dní, tak se vám nic nestane. Pokud ale na jednom místě ve vesnici nebo i ve městě žijete delší dobu, jako my v kuse třeba 11 měsíců, tak ti lidé už znají vaše životní návyky, vaše finanční situace. Tím, že třeba platíte nějakou bankovkou v obchodě, ono se to rozkecá. Tam je nejvyšší nominální hodnota 500 korun, jak se tam pořád padělají bankovky. Ale jde o to, že lidé už prostě znají vaše návyky a tím pádem hrozí, že vás někdo přepadne a zabije. Takže po 9 měsících už jsme se ženou cítili, že je otázka týdnů, kdy nás tam někdo na té osamělé farmě, kde jsme žili, přepadne, vezme prachy a zastřelí.

Když už má potom člověk takhle o sebe strach, tak už to nemá cenu tam žít.
Ano. Navíc jsme zažili útok partyzánů na dálnici, kdy zaútočili na kamión, který rozstříleli na mraky. A potom náš autobus, který nás dopravoval z Kartacheny zpátky do Medelínu, doprovázela speciální ochranka jednotky GOE, což jsou jako ultraelitní kolumbijští vojáci. Takže jsem viděl přízrak smrti ve vzduchu a říkal jsem si, že už je na čase změnit povětří. Je to úplně jiný svět. Ale já jsem si ho užil do poslední chvilky.

Proč nakonec Hradec Králové? Už jste se tady usadili s manželkou?
Žena je nyní v Polsku, kde vyřizuje nějaké papíry po návratu z Jižní Ameriky, kde byla tři a půl roku. A já jsem nyní v Hradci Králové. Je to tak, že Petr Peníška mi nabídl spolupráci v kavárně Rovník, která propojuje 3 kontinenty. A já jsem velmi rád. Protože jsem stále v tom svém rovníkovém světě. A navíc Petr je taky dobrodruh. Prožil toho hodně ve východní a rovníkové Africe. Je to pro mě silná osobnost, která nesmírně dobře rozumí kávě. Já mám rád každého člověka, který má svojí profesi rád a přistupuje k ní s pokorou. Takže on ze mě nyní vychovává baristu a já jsem mu za to vděčný, protože mě baristika chytla. Příprava kávy, to je umění, které se mi líbí a které mě baví.

V kavárně Rovník s jejím zakladatelem Petrem Peníškou během vernisáže mých fotografií z Kolumbie

A to je na pěší zóna v centru Hradce Králové.
To je tady na pěší zóně na Švehlově třídě. Já mám teď i výstavu fotografií z kolumbijské vesnice Concepcion, kde jsem žil. Ta výstava bude trvat ještě několik týdnů. Právě v této kavárně Rovník na Švehlově třídě. Všechny srdečně zvu na vynikající kávu z Peru a z Malawi.

A bude také nějaká přednáška o Kolumbii?
2. srpna bude přednáška o mém životě v Kolumbii. Natočil jsem tam 80 pozoruhodných unikátních videí, včetně útoků povstalců. Takže si myslím, že se mají lidé na co těšit.

Tam se třeba zájemci určitě dozví, co jsou čističky duší.
Ano. Tyhle věci taky mám, ano.

Můžeme to jen tak nastínit, to jsou ony pověstné stařenky?
To jsou stařenky na ekvádorském trhu, které vezmou buď živé morče nebo vajíčko a ony vás tím projedou. Předtím vás poplivou různými bylinnými směskami, zmlátí vás metličkami. Mimochodem byl u nás na přednášce úžasný Ekvádorec, který je přední ekologický aktivista a biolog. A ten se strašně smál, když jsem mu to video pouštěl. Říkal, že, když jako malé dítě zlobil, tak ho vždycky maminka vzala na trh uklidnit těmito šamankami. Vzpomněl si na své mládí.

Matěj Ptaszek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Ale zajímavé je, že jich je asi jen 11, těch babiček.
Z celé oblasti, kde žije několik milionů lidí, to umí pouze 11 stařenek. Které to zdědily po svých pra, pra, prababičkách.

My už nesmíme prozradit víc Matěji, protože to by potom nikdo nepřišel na vaši přednášku 2. srpna.
Ano, bude v kavárně Rovník.

Tak určitě přijďte. Jsem moc rád, že si na nás dnes udělal čas muzikant, spisovatel, fotograf a teď už také kavárník Matheo Ptaszek nebo Matěj Ptaszek. Moc děkujeme.
Já také.

A ať se vám Matěji v Hradci Králové líbí.
Jakube, děkuji mockrát. Mějte se a smějte se.

Spustit audio
autoři: Milan Baják , jak

Odebírat podcast

Související