Jižní Amerika není jiný kontinent, ale jiná planeta. Tam vnímáte zázraky a Boha na každém kroku
Dnešním hostem Českého rozhlasu Hradec Králové je bluesman, cestovatel, dobrodruh, spisovatel, možná teď už i pravý barista, Matěj Ptaszek.
Matěji, před půl rokem jste nám tady ve studiu říkal, že vás kamarád učí pracovat s kávou. Tak už se cítíte jako pravý barista?
Už mě kamarád tolik nepohlavkuje.
Takže je to lepší a lepší. A knihy o vašich dobrodružných cestách? Daří se jim ve světě?
Prodávají se, prodávají, snažím se.
Tak to rádi slyšíme. Připomeňme, že vy jste strávil více než 3 roky v Jižní Americe. Ve kterých státech jste žil?
Strávil jsem v kuse s mojí ženou výtvarnicí 18 měsíců v Ekvádoru a 21 měsíců v Kolumbii.
Vyprávěl jste, že jste se se ženou vrátili do Čech, protože už vám šlo v Americe mezi bandity skutečně o život. A nestýská se vám teď zase po té jinakosti a po tamních lidech a přírodě?
Upřímně, strašně se mi stýská a pořád v tom vlastně žiji. A nevím, jak dlouho ještě v tom budu žít. Teď, jak jsme s ženou trávili Vánoce v Polsku, tak jsme se o tom bavili, že je ta Jižní Amerika pořád v nás hluboce zakořeněna. Něco je tady úžasného v Čechách nebo v Polsku, ve střední Evropě, jako je bezpečnost, jistota práce a stabilního zaměstnání, a tak dál. A něco výjimečného je zase v Jižní Americe. Například vnímání zázraku. Tam vidíte Boha na každém kroku, ať už je člověk ateista nebo není, tak prostě vždy, když ho vidět chce, uvidí. A tam je to opravdu neskutečné. Tam je naprosto jiná planeta. Není to jiný kontinent, je to jiná planeta.
Rád bych, aby střední Evropa neztratila klid, demokracii a svobodu. Mělo by to tady tak být pořád, protože to je fajn věc.
Matěj Ptaszek, bluesman, cestovatel a dobrodruh
Jiná planeta, ale říkal jste, že si teď současně užíváte klidu v Hradci Králové.
Ano, Hradec je úžasný, nádherný, pohodově klidný.
Milujete Hradec Králové, ale ženu jste nechal v Polsku. Co se stalo?
Nestalo se nic, prostě jsme se po příjezdu z Jižní Ameriky rozhodli, že žena bude hledat místo na život v Polsku a já se podívám po místě na život v Čechách. A máme prostě v pácu dvě místa, buď Hradec Králové anebo polský Bolesławiec. Občas vyhrává Hradec a občas Bolesławiec. Takže vlastně střídavě žiji zde a v Polsku. Nicméně uvidíme, jak to bude dál.
Potřebovali jste si odpočinout po tom adrenalinu?
Potřebovali jsme si odpočinout, ano. My jsme byli spolu tři roky v kuse v divočině na farmě, jak v Ekvádoru, tak v Kolumbii. A potřebovali jsme opět najít, jak bych to řekl, prostě sami sebe.
Jaké byly Vánoce v Hradci Králové?
Já jsem je strávil v Polsku. Ale byl jsem v kontaktu s kamarády v Hradci Králové a musím říct, že v Hradci Králové žijí velmi silné osobnosti a je jedno, jestli je tomu člověku 75 nebo 18 let. Máte tu mnoho silných osobností a je mi velkou ctí ty lidi znát.
Jsou Kolumbijci slibotechny a Ekvádorci vyhaslí? V Latinské Americe už nám šlo o holý život
Člověk se celý život hledá. Po smyslu existence a bytí se pídím stále a jsem zastáncem toho, že kolik dovedností a profesí ovládáme, tolik různých úhlů pohledu na svět a život obdržíme. Když jsem se vrátil z Jižní Ameriky, přemýšlel jsem o dalších svých životních krocích. A rázem jsem se ocitl ve světě vůně kávy, zajímavých lidí a kouzelných historek v Hradci Králové.
Snažíte se dodržovat vánoční zvyky? Když jste v Čechách, tak máte české tradice? A když jste byl v Jižní Americe, tak tamní zvyky?
Je to tak. Já se to nesnažím dodržovat, já to mám prostě dáno tak, že jsem kosmopolitní člověk. V Čechách jím kapra s bramborovým salátem a v Polsku si dám kapra s polským domácím bramborem a k tomu prostě bigos. A v Jižní Americe si dám buňuelos, což jsou slané vánoční tradiční koblihy v Kolumbii, nebo si dám pečenou krůtu, což je také jeden ze zvyků celého amerického světa, oslava hojnosti. Je to takové příjemné obžerství, oni tam milují jídlo a dělají ho takovým specifickým způsobem. Mimochodem tradiční vánoční pochoutka v Kolumbii je eidam, žlutý sýr natřený nutelou.
To si vůbec nedovedu chuťově představit.
Oni prostě mají jiné chutě, než my. Pro ně jsou evropské potraviny něco jako nebe a dudy. Takže oni neví, co s tím. Tak si vezmou prostě eidam, nakrájí ho na velké kostky a potřou ho nutelou. A to jí jako vánoční cukroví.
To je jídlo, které vám utkvělo z jejich Vánoc úplně nejvíc? Nebo co je tam ještě jiného v Jižní Americe.
Třeba v Kolumbii je jiné to, že my tady máme sníh a oni ho nemají. Znají ho z Disneyových filmů. A to je úžasná sranda, protože na rozdíl od Ekvádoru Kolumbijci strašně žijí neonkami. Oni už od konce listopadu, s příchodem první adventní neděle, všechno prostě ozdobí neonkami a modrými světýlky, která jsou naprogramovaná tak, že to vypadá jako padající sníh. A když jedete v Medellínu nadzemní dráhou a díváte se na celý Medellín, který má více než dva a půl milionu obyvatel, to je velkoměsto, tak vidíte sníh. Jsou to modrá světélka, miliardy modrých světýlek, které padají na zem z oken, balkonů, z jejich malinkých cihlových domů.
Jak si umí poradit, viďte?
Je to bomba, protože máte pocit, že jste v zasněženém Disneyovském příběhu, ale přitom je 28 stupňů. Šustí palmy a je tam vedro.
A co betlémy a stromeček?
Betlémy jsou všude, betlémy jsou dokonce i na policejních stanicích. Na úřadech, v supermarketech, naprosto všude, na autobusových nádražích, všude jsou betlémy.
Vánoce jsou za námi, před námi jsou oslavy Nového roku. V Jižní Americe je Nový rok znám jako Año Viejo, říkám to správně?
Año Viejo je Silvestr, starý rok.
Španělština je mi na hony vzdálená. Vy hovoříte, předpokládám, španělsky. Nebo jak jste se tam domlouval?
Já jsem se naučil na ulici v Ekvádoru a v Kolumbii. Naučil jsem se de facto kolumbijský paisa slang, kterým se mluví hlavně v departmentu Antioquia, kde jsme s mojí ženou žili.
Je zapotřebí mluvit španělsky?
Je to potřeba. Když mluvíte anglicky, tak si, dá se říct, koledujete o nějaký průšvih, že vás třeba někdo přepadne. Když mluvíte jako rodilý paisa, tak nemáte problém, protože si vás každý plete s Kolumbijcem. A poznáte to tak, že vás velmi často kontrolují policajti. Takže místní řeč se prostě hodí.
Říkal jste, že je to adrenalin žít v takové zemi, kde jsou přepadení na denním pořádku. Jak to tam tedy vypadá na Nový rok? Liší se to? Přijde najednou nějaké zklidnění nebo naopak?
Na Nový rok se odehrávají věci, které se staly třeba během Vánoc. U nás přepadli ve vesnici starostu, kousek od vesnice, asi dva kiláky, 25. prosince. A 1. ledna už měl armádu na pozemku a už hlídali a hledali bandity. Prostě krátce po Novém roce, už to normálně jelo.
Takové veselé novoroční oslavy.
Přijela četa kolumbijské pěchoty, 30 po zuby ozbrojených chlapů s puškami a už šmejdili, jestli se někde neukrývají banditi. Asi 30členná skupina banditů z nedalekých vesnic. Některé pochytali a některé postříleli.
To tedy ale nejsou moc veselé oslavy, řekněte.
Já jsem tam těch Silvestrů zažil několik. Zažil jsem divoký Silvestr v Kolumbii a zažil jsem zajímavý Silvestr v Ekvádoru, kde jsem žil rok a půl. Na jihu země jsem zažil velmi specifický Silvestr.
Tak povídejte, to bude určitě veselejší.
Ekvádorci, jim se říká apadagos, vyhaslí. Oni indiáni jsou docela těžcí individualisté, ale dvakrát ročně se strašně smějí a to jsou dvě období. To je období karnevalu v únoru a dva měsíce předtím Nový rok. Mají tradici tzv. las brujas neboli vědmy nebo ježibaby. A to se chlapi zhruba od 15 do 40 let převlékají za prostitutky, jsou strašně veselí a vybírají peníze od řidičů. A ten, kdo jim peníze nedá, tomu auto zastaví řetězem a polijí ho kýblem vody. A je to docela divoké. Zažil jsem to jak v klidné vesnici, tak ve velkém městě, na okraji města Lochy a tam to už bylo hodně divoké. Někdy to spíš připomínalo loupežné přepadení, než normální dávání peněz někomu jako šmigrust, dejme tomu, nebo vinšování. Oni prostě od pravého poledne do sedmi večer vybírají prachy, a potom se jdou za ně opít do hospody.
Jiný kraj, jiný mrav.
A říkají si ježibaby ti chlapi. Je to úžasná sranda. O půlnoci se potom odmaskují, odlíčí a pálí papírové figuríny, které představují zlo. Třeba Hitlera pálí.
Zapojil jste se do nějakých těchto tradičních akcí? Za prostitutku jste se asi nepřevlékal.
Žena mi to rozmluvila. Já jsem chtěl, strašně jsem se chtěl s nimi jít ožrat, ale žena mi to rozmluvila a děkuji jí za to. Dnes je Facebook všemocný, všude samé fotky. Ale každopádně jsem se zapojil tím, že jsem jim dal nějaké prachy nebo že jsem zapáli figurínu.
Zaujaly mě i zvyky v Brazílii, která je hned vedle Kolumbie. Tam si prý lidé o půlnoci nechávají umýt nohy sedmi vlnami a přinášejí moři květinovou oběť, k ránu se potom na plážích rozhoří tisíce svíček. To musí být krásné. A ještě jsem četla, že se lidé oblékají do spodního prádla, že je velmi důležité, jakou barvu si na sebe vezmou.
Těch zvyků je strašně moc. V Kolumbii třeba máte zvyk Fiesta Del Burro. Vesnice vezme osla, ověší ho jako krále a je to král města. Starosta mu předá na jeden den funkci. Jeden den vládne městu v Kolumbii osel. Říká se to mu Fiesta Del Burro, oslava osla.
Je něco, co byste aplikoval i k nám do Čech?
Tu oslavu osla určitě. Myslím si, že by to byla docela pěkná sranda, namíchnout pár politiků.
Tak si říkám, jestli nemáte myšlenky na to, vyrazit na Nový rok do Kolumbie s prázdným kufrem. Víte, co se traduje, když vyrazíte s prázdným kufrem?
Ne. Že se vrátím s plným?
Ne, oni tam prý věří, že pokud s sebou člověk celý den během Silvestra nosí prázdný kufr, tak ho potom čeká celý rok cestování.
To jsem nevěděl. Ale já mám Kolumbii rád, tak bych tam přivezl i nějaké lidi, kteří by chtěli vidět unikátní život v kovbojské vesnici.
Cestovatelé o tom příliš nemluví, ale slyšela jsem, že návraty domů bývají těžké. Někomu prostě chybí to přemisťování z místa na místo. Jak je příležitost, tak zase hurá někam.
Já jsem ale vlastně necestoval, já jsem žil na jednom místě spoustu měsíců, což bylo úžasné.
Tak je to něco jiného. Budete si dávat do nového roku nějaké předsevzetí? Co byste si přál do roku 2019?
Já bych si přál spoustu věcí. Přál bych si, aby lidé nebyli rozdělení, ale aby byli sjednocení, aby zdejší atmosféra ve společnosti byla plná pozitivních věcí a nikoliv negativních zamindrákovaných věcí. Protože my se tu máme opravdu velmi dobře a máme se dobře i díky tomu že jsme v Evropské unii. Teď si třeba bude pár lidí trhat vlasy, ale Jižní Amerika nemá Evropskou unii a jsou tam příhraniční války právě proto, že tam není někdo, kdo by ty státy usměrnil v těch konfliktech. Takže si přeji, aby střední Evropa neztratila to, co má. Tedy onen klid, demokracii a svobodu. Mělo by to tady být pořád, protože to je fajn věc.
Říká Matěj Ptaszek, cestovatel, dobrodruh a hudebník, který byl hostem Českého rozhlasu Hradec Králové. Děkuji za rozhovor, ať se vám daří v roce 2019.
Mějte se, smějte se. Přeji všem požehnaný a dobrý rok 2019.
Související
-
8 měsíců, 6000 km, 15 států a 5 párů bot. Češi projeli Jižní...
„Říkali nám, že tam zmrzneme nebo že nás zabijou,“ směje se dvojice, která se dokázala obejít bez doprovodného týmu a stan věnovala hned na začátku místním.
-
Chtěl jsem nakouknout do země, co hýbe světem a vidět, jak žijí Američané. Na kole kolem USA
Má výprava neměla sloužit jako cyklistický výkon, ale jako alespoň částečné nahlédnutí do země, která hýbe světem, všichni o ní mluví, ale málokdo může říci, že ji zná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
