Martin Droppa, velký hudební talent, slyšel ve čtyřech letech na půlnoční mši varhany a zamiloval se
Představíme vám velký hudební talent z Trutnova, mladého varhaníka Martina Droppu, který například v minulém roce obdržel první ceny na mezinárodních varhanních soutěžích v Ostravě a Opočně. Vrcholem pak pro něj byla první cena na mezinárodní varhanní soutěži v Severním Irsku. Kromě varhan sklízí Martin úspěchy i ve hře na klavír.
Varhany pomohl Martinovi objevit na Základní umělecké škole v Trutnově jeho učitel Vít Havlíček, který svého patnáctiletého nadaného žáka sem k nám do Českého rozhlasu Hradec Králové také dnes doprovodil.
Jsou varhany to první, Martine, na co myslíte, když se ráno vzbudíte, a na co se těšíte?
Martin Droppa: Musím říct, že úplně ne. Že se spíš těším na samotnou hudbu a cvičení nového repertoáru.
Určitě je po světě spousta krásných nástrojů, ale chtěl bych si zahrát na varhany i na klavír ve Dvořákově síni v Rudolfinu v Praze.
Martin Droppa, varhaník
Kdo vás k hudbě přivedl?
Martin Droppa: Z vyprávění rodičů si pamatuji, že jsme chodili, když mi byly asi čtyři roky, na půlnoční mši o Vánocích. A tam jsem slyšel krásný mohutný zvuk varhan a následně se do varhan zamiloval. Tam to začalo. A pak jsem od pěti začal zpívat v Královéhradeckém dětském sboru Jitro u pana sbormistra Skopala. Od šesti let jsem začal hrát na klavír, který je, dalo by se říci, zapotřebí k varhanům. A od deseti let se učím na varhany.
Čtěte také
Pane učiteli, vzpomínáte si, kdy vám do základní umělecké školy přivedli malého Martina?
Vít Havlíček: Vzpomínám si velice dobře, samozřejmě. Já Martina vedu od začátku, od jeho šesti let, kdy začal hrát nejdříve na klavír. Ale jeho talent se projevil záhy, takže jsme pak relativně krátce přešli k varhanům. Uvažovali jsme o nich delší dobu, ale je k nim potřeba také určitá fyzická konstituce, nelze hrát od pěti či šesti let na varhany.
V kolika letech jste vy začínal?
Vít Havlíček: Já jsem to měl podobné, začínal jsem také nejdříve na klavír v ZUŠce a potom asi v 10 letech jsem začal hrát na varhany. A to mě drží dodnes.
Jaké to vůbec je, hrát na varhany, Martine? Když to člověk vidí, tak je to skoro taková malá posilovna.
Martin Droppa: Samozřejmě, je tam určitá fyzička nutná. Musím říci, že každé ráno doma posiluji, protože je to zkrátka potřeba.
Máš raději klavír nebo varhany? Protože jsem slyšel, že jsi i co se týče hry na klavír velmi úspěšný.
Martin Droppa: Já ty dva nástroje nerozděluji. Mám je tak rovnoměrně. A jelikož se vzdělávám doma, tak jsem časově flexibilní a díky tomu mohu vynaložit stejný čas na oba nástroje. Samozřejmě před nějakým koncertem nebo soutěží určitý nástroj upřednostním, ale jinak to nerozděluji. Cvičím na oba nástroje tři až čtyři hodiny denně. Je to individuální podle potřeby.
Takže čtyři hodiny na varhany a čtyři hodiny na klavír denně?
Martin Droppa: Ano, ale záleží jak který den. Dojíždím také do Prahy na hodiny klavíru, takže dojíždění zabere nějaký čas, který pak nezbývá na cvičení na varhany.
Je to radost, mít takto talentované žáky. Ale je to i určitá odpovědnost, protože talentům člověk musí věnovat daleko více času a úsilí.
Vít Havlíček, učitel ZUŠ Trutnov
Varhany se nemusí cvičit v kostele? Existuje nějaká domácí varianta?
Vít Havlíček: Dnes už existují digitální varhany, které si Martin pořídil před pěti lety, když začínal. Může tak i doma cvičit na varhany, není nijak limitován. Ale před nějakými 20 lety se opravdu muselo chodit cvičit do kostela. U digitálních varhan můžete cvičit pěkně v teple domova.
Martin v minulém roce sklízel úspěchy nejen doma, ale i ve světě. První cena v juniorské kategorii na mezinárodní varhanní soutěži v Severním Irsku. Jak sis to tam užil, Martine?
Martin Droppa: V Irsku jsem si to velmi užil. Po třech soutěžích, který jsem absolvoval doma, to bylo zase něco jiného. Nový zážitek. Soutěž se konala v kostele a varhany tam měli dvoumanuálové, mechanické. Já nejraději hraji na mechanické nástroje. Takže to bylo velmi příjemné hraní.
Pane učiteli, vy jste doprovázel Martina do Irska?
Vít Havlíček: Bohužel ne, protože to bylo v letních měsících, kdy jsem měl jiné povinnosti. Ale držel jsem samozřejmě palce z Čech. Je úžasný takový úspěch v zahraničí. Já Martina podporuji, on je opravdu talentovaný a velice pilný žák. Věřím, že to daleko dotáhne. Je to radost, mít takto talentované žáky. Ale je to i určitá odpovědnost, protože talentům člověk musí věnovat daleko více času a úsilí, vymýšlet náročnější repertoár. Je dobré se účastnit soutěží, protože se člověk otrká, získá řadu zkušeností, které přicházejí postupně s věkem. Jsem rád, že Martin už v tak nízkém věku získal takové úspěchy.
Čtěte také
Co je největší ošemetností při hře na varhany?
Vít Havlíček: Já si myslím, že každý nástroj má své. Když se zeptáte houslisty nebo klavíristy, tak vám řekne různá zákoutí svého oboru. Ale u varhan je asi nejpodstatnější, že se hraje jak rukama, tak i nohama. Tedy skloubit to vše dohromady může být někdy problém. Ale je tam řada dalších věcí. Třeba varhany s mechanickou trakturou, je několik typů varhan z tohoto ohledu a na některé s pneumatickou trakturou je obtížné hrát, protože tam je zpoždění, což u jiných nástrojů, například u klavíru, vůbec není. Varhany jsou nejsložitější nástroj a každé varhany jsou úplně jiné, to je další věc. Když sednete ke klavíru, tak jsou všechny skoro stejné. Neříkám že úplně, ale u varhan jsou ty rozdíly opravdu velké. Když máte velké čtyřmanuálové varhany, nebo nějaký malý pozitiv. Je toho opravdu hodně.
Jsou nějaké varhany, na které by sis chtěl, Martine, zahrát?
Martin Droppa: Určitě je ve světě spousta krásných síní a sálů či katedrál, kde budou krásné nástroje. Ale chtěl bych si zahrát jak na varhany, tak i na klavír ve Dvořákově síni v Rudolfinu v Praze.
Jaké jsou tvé nejbližší plány? Konzervatoř?
Martin Droppa: Ano, to je má největší priorita v tomto roce. V březnu budu dělat zkoušky na konzervatoř do Pardubic, tam studují i mí dva starší bratři. Jsme celá hudební rodina, dá se říct.
Patnáctiletý varhaník Martin Droppa byl naším hostem. A spolu s ním také jeho učitel, varhaník a pedagog Vít Havlíček. Moc děkuji za rozhovor.
-
Hradecké minuty
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
