Devět nejlepších neznačených treků světa, jak je pro sebe i pro vás objevili Kateřina s Petrem

8 fotografií

Když jste byla u nás naposledy, tak jste nám Kateřino vyprávěla o tom, že jste s přítelem Petrem podnikli cestu kolem světa. Je to tak?
Ano, byla to cesta, která trvala 484 dní, tedy skoro rok a půl. Tehdy jsme to vzali z gruntu. Doletěli jsme na úplný jih Jižní Ameriky k ceduli s nápisem Konec světa a odtud jsme už potom jeli dál na západ a na sever.

Kateřina Krejčová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Líbilo se mi, že jste měli takovou myšlenku jet vlastně za létem.
Bylo to přesně tak. Nakonec jsme léto dohonili, protože jsme se vrátili domů na první letní den roku 2015.

Intenzivně vnímám velké ekologické stopy, které po sobě zanecháváme. Cestuji méně, ale o to důkladněji o tom přemýšlím.
Kateřina Krejčová, cestovatelka

S přítelem Petrem tedy pořád cestujete a jezdíte po světě?
Ano, cestujeme pořád spolu. Ale on je v současné době hodně pracovně zaneprázdněný, tak vyrážím často i sama. Ovšem rozhodně si najdeme čas i na společné putování.

Kde se vůbec vzala vaše láska k cestování?
Když jsem byla úplně maličká, tak to byla Sněžka. Tam mne vytáhli po vlastních nohách, když mi byly nějaké čtyři roky. A potom, když jsem skončila vysokou školu, tak jsem se sebrala hned po obhajobě diplomové práce a odjela do Pyrenejí. Ty jsem přešla sama od nejvýchodnějšího po nejzápadnější bod.

V horách je prostě krásně|foto: Petr Ptáčník a Katka Krejčová

Neuvěřitelné.
Bylo to tehdy asi 1600 km během 70 dnů. A to mi hodně změnilo vnímání světa a mé představy o mně samé. To byl ten základní bod.

Ráda chodíte pěšky a vyhýbáte se hromadné dopravě?
Vždy mne hrozně bavilo vyrážet do hor, hlavně vysoké hory mě ohromně lákaly. A zkušenost, že sama v těch horách přežiji a jsem schopná se o sebe postarat, to byl obrovský posun. A ovšem i poznávání a setkávání se s lidmi z úplně odlišných sociálních bublin, jak se teď říká. To byl pro mne veliký objev.

Setkání s jaky|foto: Petr Ptáčník a Katka Krejčová

Co letadla, létáte ráda?
Je to takové, že si to teď vždy třikrát, čtyřikrát rozmyslím, jestli mi to stojí za to. Protože intenzivně vnímám ony velké ekologické stopy, které tím po sobě zanecháváme. Takže jsem trochu změnila způsob cestování. Cestuji méně, ale o to důkladněji o tom přemýšlím.

Čtěte také

Cesta je investicí. Když vyrazíte za hranice svého bezpečí, uvidíte věci jinak a zbavíte se strachu

Ale když chce člověk třeba na Kanárské ostrovy, tak tam asi nedoplave.
Mám kamarádku, které mě hodně inspiruje. Ona zásadně nelétá a cestuje hodně. Když chtěla na Island, tak jela lodí. A tahle kamarádka Viktorka mě inspirovala, že když jsem se chtěla dostat na Korsiku a přejít tam trek GR 20, tak jsem se rozhodla, že pojedu stopem. Vyrazila jsem z Prahy se sdílenou spolujízdou, při níž kdo chce, může nabídnout místo u sebe v autě a nabírat tak spolucestující. Aut je potom na silnicích méně, což je super koncept. Tak jsem jela až do Lichtenštejnska a potom dál na Korsiku jsem dojela stopem. Mělo to řadu úskalí, ale nakonec se mi to podařilo. A měla jsem radost, že nemusím letět.

Na foťáku máme dramatický mode a ke krajině docela sednul|foto: Petr Ptáčník a Katka Krejčová

Tedy zmenšila jste onu uhlíkovou stopu, kterou zanechávají letadla.
Alespoň sama za sebe. Protože i tím, že jsem jen doplňovala volná místa v autech, tak má cesta na Korsiku byla v tomto ohledu úplně v pořádku.

Nejraději tedy chodíte po světě pěšky a když to jde, tak se přesouváte stopem nebo sdílenými auty.
Stopem je to výborné, protože člověk opravdu pozná lidi z dané země, může si s nimi popovídat, zjistíte, co aktuálně řeší a skoro vždy vám doporučí nějaké skvělé místo, které v průvodcích nenajdete. A kde nebudou turisté.

Vy máte také cestovatelské přednášky s názvem Nejlepší neznačené treky světa.
Ano, přesně tak. Vybrali jsme devět treků, které jsme šli za posledních pět let, a udělali jsme z toho souhrnné vyprávění, kam se podívat, když nemáte rádi davy turistů. Jsou to v podstatě treky, které jsme si sami našli, sami vymysleli. Vůbec jsme netušili, jestli půjdou projít nebo ne, ale u všech se nám to podařilo. Všechny jsme přežili a teď o nich vyprávíme.

Je "Best view of Lenin Peak" tady, nebo někde jinde?|foto: Petr Ptáčník a Katka Krejčová

Kam nás tyto treky zavedou? K Eiffelově věži to asi nebude. Někam do džungle?
Prodírání se v džungli je takové naše hobby. Několikrát se nám podařilo ztratit v neprostupném pralese a co nám chybělo nejvíc, byla mačeta. Protože prodírání se bez mačety bylo hodně složité. Moc se nám líbil trek v Ohňové zemi, viděli jsme dokonce bobry, kteří tam vůbec nemají co dělat, byli na ta místa zavlečeni z Kanady. Ohromně se jim přemnožili, protože tam nemají přirozeného nepřítele. Vyprávím o treku v Bolívii a také o Pamíru, kde jsme byli v loni v září. Tam se nám líbilo moc, protože jsme tam byli po sezóně. Už tam nebyli vůbec žádní turisté a my jsme si mohli chodit po horách jak se nám zalíbilo. Dál vyprávím o treku na Havaji, což je krátký jednodenní trek, ovšem vede po velmi strmém a uzoučkém hřebínku. Takže to bylo hodně vzdušné. Dohromady je zkrátka těch našich tipů devět.

Krizovou situaci si zkus co nejvíc užít, protože možná zažíváš největší dobrodružství svého života.
Rada cestovatelky Kateřiny Krejčové

A všechny jsou neznačené, vámi naplánované a objevené.
Víceméně. Třeba v Pamíru existovaly na mapě dva treky a my jsme se rozhodli propojit je cestou, která byla hodně divoká, nebyli jsme si jistí, jestli to vůbec půjde. Vede přes takové vyšší sedlo, které je strmé a hlavně suťové. Nevěděli jsme, jestli budeme schopni se do toho sedla vyškrábat nebo se budeme muset vracet zpátky stejnou cestou. Ale nakonec jsme se do sedla vyškrábali a dostali jsme se tam, kam jsme chtěli.

Čtěte také

Jak se plní sny? Zuzka se za nimi vydala na cestu. A žije život, o kterém se jí ani nesnilo

Vzpomněl jsem si na jednu vaši radu: když se ocitneš v krizové situaci, tak si to zkus co nejvíc užít, protože možná zažíváš největší dobrodružství svého života. Dostali jste se také do nějakých svízelných situací a problémů, kdy vám šlo třeba o život?
Určitě byly nějaké krizovější situace. Když to člověk přežije, tak není jisté, jestli vám opravdu objektivně o ten život šlo nebo jestli jste nebyli jen vyplašení. Ale například v Patagonii, když jsme šli trek kolem Větrného sedla, tak tam celou noc a den strašlivě fičelo a my jsme za tím sedlem došli do malé chatičky a získali jsme pocit, že jsme zachráněni. Jakmile si někdy řekneme, jsme zachráněni, tak to je většinou poslední slovo před velkým průšvihem. My jsme tu chatičku opustili, protože bylo ještě brzy a nechtěli jsme končit trek ve dvě odpoledne. Vydali jsme se dál a začalo pršet, sílu větru jsme nevnímali, protože nám foukalo do zad. To bylo příjemné až do chvíle, kdy vítr nabral tak strašlivou sílu, že jsme se v podstatě ani neslyšeli a ocitli jsme se na hraně asi stometrového srázu. Tak strašně fičelo, že nás to opravdu strhávalo a nevěděli jsme, jak se odtud dostat, jak to řešit. Nakonec jsme nějak sešplhali dolů, protože ta hrana už byla za větrem, tak se to podařilo. Potom jsme si na planině postavili zídku z kamenů a za ní jsme dva dny museli nouzově kempovat a zůstat ve stanu, protože nachumelilo a fičelo tak, že se nedalo jít dál.

Ale nakonec jste to přežili.
Ano, potom, když jsme měli postavený stan, tak jsme si uvařili čaj a jídlo, hráli jsme kostky a měli jsme se dobře.

Eiffelovku jste také někdy Kateřino viděla? Byla jste tam?
Eiffelovku jsem viděla už dvakrát ve svém životě a jednou jsem dokonce byla i v jejím prvním patře.

Jakub Schmidt a Kateřina Krejčová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Naším hostem byla dnes cestovatelka Kateřina Krejčová. Moc děkuji za rozhovor a přeji spoustu dalších úžasných cestovatelských dobrodružství v roce 2020. Těším se, až nám o nich budete zase vyprávět.
Také děkuji, na shledanou.