Jak se plní sny? Zuzka se za nimi vydala na cestu. A žije život, o kterém se jí ani nesnilo

Pojďte se začíst do životního příběhu jedné obyčejné holky, která také nevěřila. Jenže něco uvnitř ní ji hnalo vstříc dobrodružství až nakonec došla do bodu, kdy si plní své sny jakkoli nemožné

Zuzana Vávrová je obyčejná holka z východních Čech, která se jednoho dne rozhodla, že už nechce žít život, který jí diktují druzí a vydala se na cestu za svými sny. Nebylo to vždy jednoduché, ale stálo to za to, protože díky tomu teď žije život, o kterém se jí ani nesnilo. A také o tom napsala knížku. Vy jste Zuzko z Jičína?
Ano, přímo z Jičína. Narodila jsem se tedy v Jilemnici a vyrůstala jsem v Lomnici nad Popelkou do mých 13 let. Ale pak jsme se přestěhovali do Jičína.
Takže na začátku bylo takové podhůří.

Zuzana Vávrová se svou knihou Jak se plní sny ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

A co vás tedy přivedlo na cestu za vašimi sny? Protože každý člověk má přece nějaké sny a čas od času si je také plní. V čem jste v tomhle jiná?
Já nevím. Mně přijde, že kdybych to nezkusila, tak bych toho pak na konci života litovala. A samozřejmě se to povést nemusí. Ale proč to nezkusit.

Jaké máte sny?
Teď bych ještě chtěla jet na Nový Zéland na rok pracovat. Tak uvidíme, jestli získám víza.

Čtěte takéŽij život svých snů. Webové stránky Zuzky Vávrové

Na Novém Zélandu jste tedy ještě nebyla. A kde jste všude byla?
Já, co jsem cestovala sama, tak jen po Evropě, protože jsem se dál bála. Ale teď už se cítím, jako že bych to dala. My jsme vždy cestovali s rodiči někam o dovolené. Takže jsem byla zvyklá po Evropě jezdit. A poprvé jsem vyjela sama na Erasmus ve Švédsku na rok. To bylo tedy překonání, ale stálo to za to.

Vy jste studovala gymnázium v Jičíně a pak jste šla na vysokou školu do Liberce.
Ano, na ekonomku.

Zajištěná cesta Via Ferrata ve francouzském národním parku Vanoise|foto: Zuzana Vávrová

A tam jste se tedy potkala s programe Erasmus, který umožňuje studentům vycestovat do světa. Tedy první bylo to Švédsko?
Já už jsem se o tom Erasmu dozvěděla na gymplu, protože nám tam přišla jedna holčina vyprávět na hodinu francouzštiny, že byla ve Francii. A už na tom gymplu jsem se rozhodla, že pojedu. Ještě jsem nevěděla, kdy, kam, co, vůbec jsem neměla maturitu. A pak když jsem byla na vysoké škole, tak jsem si o tom začala něco zjišťovat. A my jsme to měli strašně jednoduché, jen jsme podali přihlášku a jeli jsme. Nedělali jsme žádné testy a výběrový řízení.

A co Švédsko? Jak na vás zapůsobilo? Protože vy jste tam byla celý rok.
Jeden školní rok, tak to vyjde asi na 9 měsíců.

Když se řekne Švédsko, tak si představím akorát zimu, nic jiného.
Je tam chladněji, ale není to tak strašné. Všichni mě strašili, Švédsko, vždyť tam je zima. A lidé jsou tam chladní. Ale mně to přijde ta jejich povaha dost podobná jako máme my Češi. Španělé jsou mnohem otevřenější než Švédi, ale s Čechy mi to přišlo dost podobné. Bylo tam víc sněhu, je tam trochu víc tmy. Ale mně se tam líbilo. Je tam hodně přírody a lidé s tou přírodou opravdu souzní, jsou ekologičtí. Já jsem tam hodně chodila po lesích sama a tak jsem tam v té nedotčené přírodě rozjímala. Prostě se jede padesát kiláků a vůbec nic, jen lesy, jezera, řeky.

Rybaření na zamrzlém jezeře v norském národním parku Femundsmarka|foto: Zuzana Vávrová

Tam jste potkala i losa?
Losa jsem potkala. Jela jsem na kole lesem a najednou asi dvacet metrů přede mnou los. A tak jsem se pomalu k němu přibližovala, čekala jsem, kdy uteče a on pak už na mě i koukal, byli tam dva vedle sebe, jeden si mě nevšímal. A pak tedy, když už jsem byla hodně blízko, tak utekli.

Co bylo pak, když jste se po tom roce ze Švédska vrátila zpátky domů?
Začala jsem podnikat, dělala jsem terapie duše, u toho jsem i pracovala. To jsem dělala asi rok a pak jsem odjela do Francie jako au-pairka na dva měsíce. To byl úžasný zážitek, já jsem se toho tolik bála, pořád jsem to odkládala. A když jsem tam dojela, tak jsem zjistila, že je to super. A to byl takový asi hlavní impuls k té mé knížce.

Vaše knížka se jmenuje Jak se plní sny. Jak se tedy plní sny?
Mně přijde, že si je člověk musí v sobě uvědomit. Nejlépe si to někam zapsat. A mít v sobě tu touhu. Ale pak už to nějak dát pryč a ono se to časem stane. Když na to moc tlačím, tak to prostě nejde.

Au-pairkou ve Španělsku|foto: Zuzana Vávrová

Je podle vás důležité v životě si plnit ty své sny?
Tak asi jak pro koho. Pro mě to je důležité.

Asi pro každého člověka je hezké otočit se v životě zpátky a říct si, to jsem chtěl a to jsem dokázal, splnil jsem si to. Jaké jsou ty vaše největší sny kromě Nového Zélandu?
Chtěla bych pracovat na knížce a ještě mám v hlavě takový projekt. Ale to nebudu zatím zveřejňovat, protože nevím, kdy to uskutečním. Ale chtěla bych na tom pracovat dál. A na té knížce stavět dál.

Ta knížka je asi taky váš obrovský splněný sen. V kolika letech jste začala přemýšlet o tom, že byste jednou něco napsala?
Asi na gymplu, ti mi mohlo být tak osmnáct, sedmnáct let. Ale to jsem tomu vůbec nevěřila. To byl takový dětský sen. Chtěla bych, ale to asi nevyjde.

Hlídání holčičky během au-pair pobytu ve francouzských Alpách|foto: Zuzana Vávrová

My jsme skončili u té Francie. Vy jste tam odjela po té vysoké škole jako au-pair?
Na dva měsíce na prázdniny. Hlídala jsem holčičku, té byl rok a půl. Já jsem si představovala, že budu muset hlídat třeba dvě děti někde ve městě v bytě a tak se naučím se jazyk a to bude takový přínos. Ale ta rodina strašně milovala hory a sport a měli spoustu vybavení. Takže mi dali třeba nosítka na záda, já si dala holčičku na záda, půjčili mi auto, dali mi navigaci, a řekli, sem dojeď, tady zaparkuj a tady si můžeš vylézt na tu horu. A tak jsme takhle celý den byli venku a já jsem přemýšlela, proč oni mě v tom tak podporují. A pak jsem si uvědomila, že pro ně to bylo to nejlepší, co mohli udělat pro tu holčičku, jak mohla trávit čas. I pro mne to mělo cenu. Tak jsme byli všichni spokojení. Já jsem si mohla chodit po horách a měla jsem za to zaplaceno. Oni měli hlídání pro dítě a ještě bylo na čerstvém vzduchu.

Jak na vás Francie zapůsobila? Měla jste čas ji i trošičku procestovat?
Měla jsem z toho Erasmu ve Švédsku nějaké kamarády ve Francii. A ty jsem od toho Erasmu neviděla. Tak jsem navštívila dvě kamarádky. Ale jinak jsem nijak nejezdila. Jeli jsme s tou rodinou, ta maminka pocházela z jihu, bylo to asi šest hodin autem, tak jsme jeli na týden k moři k babičce. A o víkendu jsme byli na chatě v Provence. Francouzská riviéra potom také, tam jste se koupali.

Vy jste se pak ještě podívala i do Španělska, také jako au-pair. Jaké bylo Španělsko? Můžete srovnávat s tou Francií a Švédskem. Jsou to rozdílné světy?
Tak ve Španělsku jsou jiní lidé. Jsou mnohem energičtější, otevřenější a strašně gestikulují. Hned si vás zvou domů na večeři. To by třeba Švéd neudělal. A je tam vedro.

A co Barcelona? Gaudí a Sagrada Familia. Tam jste také byla.
Já jsem bydlela hodinu pod Barcelonou autem, v Tarragoně. A tak jsem v Barceloně byla dvakrát. Jednou jen jeden den, to jsem tam nespala. A pak jsme tam jela na víkend, když ta rodina odjela. Tak mě tam vysadili a já jsem chodila po těch památkách.

Zuzana Vávrová se svou knihou Jak se plní sny ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

Knížka je tedy na světě, je inspirovaná právě těmi vašimi cestami a vším, co jste v životě poznala. Kdo by si ji měl přečíst?
Já jsem myslela, že ji budou číst nejvíc mladší lidé než já, středoškoláci a vysokoškoláci. Aby jim to pomohlo v tom, vydat se za tím, co si přejí. Aby si plnili sny. A strašně mě překvapilo, že to nejvíc čtou lidé, co jsou starší než já. Jedna paní v důchodu si ji koupila a tak.

Každý si asi chce splnit nějaký ten sen. Ona je také inspirovaná asi pěti vašimi největšími sny. Které to byly?
Dojet na kole k moři, studovat v zahraničí, podnikat, pracovat ve Francii a napsat a vydat knížku.

Tak já vám přeji, ať se vám plní i ty další vaše sny.