Cesta je investicí. Když vyrazíte za hranice svého bezpečí, uvidíte věci jinak a zbavíte se strachu
Naším dnešním hostem je Živnostník roku 2016 Královéhradeckého kraje. Ilustrátorka, výtvarnice, také autorka zajímavých stolních her nejenom pro děti, paní Lucie Ernestová.
Blahopřejeme k tomu ocenění Živnostník roku 2016. Jak se cítíte?
Já myslím, že úplně normálně. Je to taková příjemná životní epizodka.
Naše povídání začněme tím, kdo vlastně jste. Jste máma dvou kluků, nadšená ilustrátorka, kreativní grafička, protřelá cestovatelka a stále hledající žena a manželka.
Všechno souhlasí.
Jaké jste byla dítě? A čím vším jste chtěla být, když jste tady v Hradci Králové vyrůstala?
Já myslím, že jsem se zrovna trefila. Vždycky jsem chtěla být výtvarnicí, akorát jsem v kariéře s tou střední školou trošku uhla. Vydala jsem se na stavařinu, potom architekturu, a pak jsem se zase zpátky vrátila k tomu, co jsem chtěla být jako dítě. A to kreslířka a výtvarnice.
Jakýkoliv nápad mě napadne, ten zrealizuji. Takže moje designy se objevují na všech možných produktech.Lucie Ernestová, je Živnostník roku 2016 Královéhradeckého kraje
Co to vaše cestování? Protože to je taky zajímavá kapitola vašeho života. První velká cesta vás zavedla do Austrálie, a to už za dob vašeho studia a tam jste byla poměrně dlouho.
Přesně tak. Já myslím, že ty moje cesty tak významně definovaly to, co jsem a to, kdo jsem. Vlastně když člověk vyráží za hranice toho svého bezpečí a toho nepoznaného, tak má vlastně šanci vidět spoustu věcí jinak a naučit se ten svět vnímat lépe. A hlavně se tak nějak zbaví toho strachu, který nás mnohdy blokuje právě v těch našich jako rozletech a naplňování našich snů.
Když mluvíme o té Austrálii, tak to člověka může i motivovat, v lecčems povzbudit?
Austrálie je rozhodně velmi dávný příběh, ale určitě reprezentuje to, že když jsme někde daleko, tak máme šanci vidět svět z různých úhlů pohledu a vidět i ten náš svět vlastně z jiného úhlu pohledu, jaksi zvenčí. Taky vidíme, jak žijí lidi jinak, co je trápí, jak jsou v pohodě, i když nemají nic nebo zase jako naopak, že žijí v blahobytu. Prostě člověk vidí svět ve všech jeho odstínech.
Tak kde jste všude byla?
Mé takový ty největší cesty, v mládí, byly rok v Austrálii a rok v Africe. Ale velmi ráda mám Indii, tam se vracím. Často se vracíme do jihovýchodní Asie, která je taková pohodová. A letos jsem vlastně úplně poprvé navštívila americký kontinent.
Vy se usmíváte, to by mě zajímalo, proč zrovna Amerika? Vždyť tam jezdí dnes kde kdo.
Jižní Amerika a Střední Amerika, Kostarika. No právě že tam jezdí kde kdo, tak jsem si říkala, jak to, že jsem tam ještě nebyla, když mám prolezlou Afriku a Asii, Austrálii a Nový Zéland. ale já jsem si vždycky říkala, Amerika počká.
Já si moc ráda povídám s lidmi. Asi bychom měli všichni o své životní cestě nějakým způsobem občas popřemýšlet.Lucie Ernestová, ilustrátorka a malířka
A z toho pracovního pohledu. Tu architekturu jste někdy dělala nebo děláte?
Jediný takový významnější architektonický počin je náš dům, ve kterém bydlíme. Ten jsem sama navrhla a nakreslila. Potom se mé realizace týkají jenom mé práce v Jihoafrické republice. Je třeba jedna moc pěkná loď v Zambii, na které jsem zanechala malý drobný otisk svého úsilí. Ale já jsem se vesměs té architektuře nikdy nevěnovala, protože záhy co jsem dokončila školu, tak jsem se začala věnovat grafickému designu a výtvarničině.
Máte nádherný šperk na krku, to je váš?
Ano. Dělám i šperky. Jakýkoliv nápad mě napadne, ten zrealizuji. Takže moje designy se objevují na všech možných produktech.
Vy jste se stala Živnostníci roku. Zajímalo by mne, čím jste zaujala? Byly to ty vaše stolní hry a nápady?
Myslím si, že určitě. Ale hlavně tím konceptem, že to, co dělám, tak tomu se snažím dávat nějaký větší rozměr a smysl. Takže všechny hry jsou nějakým způsobem vzdělávací a všechny mé obrázky, které tvořim, tak mají nějaký další rozměr právě v té smysluplnosti, že se o nich dá povídat. Že jsou to obrázky na důležitá životní témata, které krásně otvírají rozhovory na takové věci, které nás trápí nebo těší. Nebo které jsou prostě v životě opravdu důležité.
A ten nápad přinesly, předpokládám, vaše mateřské povinnosti. Kluci zlobili a vy jste je potřebovala zabavit.
Přesně tak. Mám úžasné dva kluky, ale mají takové komplikované povahy. A vlastně jsem si všímala toho, co je baví, co je rozesmívá a zase naopak. Ty obrázky vznikaly inspirací z toho, když byli kluci smutní a potýkali se se svými pocity nebo různými životními problémy. Tak jsem chtěla vytvořit něco vizuálního, co by jim to téma přiblížilo.
Ty vaše motivační karty jsou tak úspěšné, že dnes už se běžně používají třeba ve školkách nebo i v psychologických poradnách. To vás taky musí těšit.
Ano. No to určitě, z toho mám vždycky velkou radost, když slyším, že je to nejoblíbenější hra někde v družině nebo někde. Nebo naopak zase z toho, z toho druhého ranku, že spousta psychologů a dětských psychologů právě používá moje karty, aby s dětmi mohli navázat nějaký zajímavý rozhovor.
Říkáte karty. O co přesně jde?
Jsou to inspirační obrázky. Řekněme, třeba téma strach, tak je tam obrázek velkého draka, před ním malý kluk. A je to o tom, že ten malý kluk se snaží navázat nějakou důvěru k tomu draku. Takových věcí je tam spousta. Prostě vždycky jsem se snažila, aby vizuálně ten obrázek vystihl dané téma a aby to taky nebyla ilustrace. Aby ten obrázek byl hezký, aby člověk se do něj mohl ponořit. Aby se na něj mohl dívat opakovaně, aby byl pro něj i nějakým uměleckým zážitkem.
Tedy tím vším jste zaujala porotu soutěže Živnostník roku.
Určitě. Já si myslím, že hlavně to, že to má ten přesah do životů jednotlivých lidí. Protože se ke mně dostávají i zprávy o tom, že zrovna tohle otevírání témat spoustě lidem změnilo život.
Co vás ještě kromě vymýšlení věcí a vaší rodiny, vlastně baví? Asi to cestování.
Určitě. Já dnes už můžu říct, že ty cesty jsou pro mě i takovou investicí. Protože tam se ta moje mysl tak krásně rozvolní a ty nápady vyskakují jeden za druhým. Mám ten následující rok co dělat, abych to nějakým způsobem zpracovala.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
