Himálaj vypráví svůj příběh vysokých hor, budhistické kultury a úžasných potomků Tibeťanů

Himálaj. To je příběh vysokých hor, budhistické kultury a úžasných potomků Tibeťanů
Himálaj. To je příběh vysokých hor, budhistické kultury a úžasných potomků Tibeťanů

Poznávat a odhalovat tajemství vzdálených koutů světa budeme s cestovatelkou a fotografkou Pavlou Bičíkovou, která k nám sice dnes přijela z Brna, ale jinak je doma v Českém ráji, kde to taky prý zná jako své boty, když to tak řeknu.

Prozraďte hned na úvod, kde v Českém ráji bydlíte? Protože ono je to kouzelné místo, viďte?
Je to nádherné místo, já už tam bydlím skoro 30 roků a bydlím na nejvyšší hoře Českého ráje, na Kozákově. Odtud mám krásný výhled právě na ten náš úžasný region.

Kdy je ten Český ráj na pohled nejkrásnější? Ráno je nejhezčí světlo, když slunce vychází, nebo večer?
Tak pro fotografa je to samozřejmě vždycky ráno, ta zlatá hodinka, když slunce vychází. A pak když zapadá. Já si vyběhnu úplně na vršek Kozákova, protože bydlím nedaleko, často fotím západy slunce, kdy zajíždí sluníčko za Ještěd a krásně se nasvítí Trosky. Nebo zase ráno, když se třeba poštěstí a je inverze, dole leží mraky a jediné, co čouhá nad obzorem je Kozákov a třeba Trosky, které se krásně vynořují z té mlhy.

Který kout planety mám nejzamilovanější? Já tam žiju. Nejkrásnější je Český ráj. To jsem zjistila na svých cestách po světě.Pavla Bičíková, cestovatelka a fotografka

Vy byste vůbec nemusela nikam cestovat a jezdit za těmi výhledy. Vy to máte u nosu, jak se říká.
Je to pravda, ale už od narození mám toulavé boty, pořád mě to táhne do světa. Já jsem vždycky prchala z domova na hory, já totiž pocházím z Hané, z úplné roviny, což je takové zvláštní. A už od mládí jsem odjížděla do Vysokých Tater. Jak v zimě, tak v létě, s horolezci nebo se sjezdaři a spoustu času jsem trávila na horách. A to mi zůstalo i doteď.

Vy se vydáváte do takových odlehlejších částí a koutů naší planety. Které jsou tak trochu zakonzervované, zapouzdřené v čase. Je to tak?
Je to tak. Pokud se vydám někam do světa, tak se snažím dostat tam, kam zatím turisté nejezdí. Protože tam má člověk šanci poznat, jak ti lidé žijí, získat od nich určité životní zkušenosti, jiný pohled na život, jiný pohled na svět a přivézt spoustu krásných zajímavostí, vzpomínek a fotografií.

Cestovatelka a fotografka Pavla Bičíková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Kde všude už jste byla?
Nejčastěji jezdím do Himálaje, tam jsem nechala asi srdce. Krásná místa jsou ale i v rámci Evropy. Úžasné místo je třeba Národní park Sarek, který se nachází ve Švédsku za polárním kruhem. To je jedna z posledních divočin v Evropě, kde neexistují vůbec žádné stezky, žádné mosty. Tam jdete, my jsme tam putovali s manželem sami dva, tři týdny a za celé tři týdny jsme tam potkali tři lidi. Tam opravdu jdete obrovskou divočinou, jste tam jenom vy, hory a zvířata, nikdo jiný.

Mě taky zaujala Sicílie. Tam se taky ráda vracíte?
Určitě, velice ráda. Já jsem tam dřív jezdila i jako průvodkyně. Vlastně na sopky, protože bydlím na Kozákově a Kozákov je vyhaslá sopka. Tak mám vztah i k těm činným sopkám. A právě Sicílie anebo Island jsou lokality, kde je možné se dostat k činným sopkám a pozorovat je. Jak dochází k výbuchům, explozím a ta láva se pak sune dolů do údolí.

Himálaj. To je příběh vysokých hor, budhistické kultury a úžasných potomků Tibeťanů

Tak Island. O tom se hodně mluví. Je pro fotografy a filmaře velmi přitažlivý, díky své přírodě.
Určitě, já vždycky říkám: pokud jedete na Island, tak si vemte hodně karet do fotoaparátu, protože tam napráskáte neskutečné množství. To je jedno z nejúžasnějších fotogenických míst na světě vůbec. A kromě sopek jsou tam nádherné termální potoky, kde se dá koupat, jsou tam nádherné hory a zase divočina, kde můžete jít dny a dny a nepotkáte živáčka. A užíváte si jen tu divokou přírodu a krajinu.

A Laponsko? Tak to je už úplně sever Evropy.
Právě k tomu Laponsku patří Národní park Sarek, kde jsme putovali. Laponsko je úžasné nejen díky té divoké přírodě, ale taky těm místním lidem, kteří tam žijí. Žije tam etnikum Sámové, což je poslední kočovný a přírodní národ Evropy. A oni opravdu i v současné době kočují se soby, věnují se pastevectví sobů a dochovali si spoustu tradic z minula. A nejkrásnější tradicí, které tam pořád přežívají, je jejich specifický zpěv jojky. To je takový hrdelní zpěv, trošku podobný jódlování. Oni jsou tím zpěvem schopni vyjádřit své pocity, nálady a je to úžasné, když to tam zažijete. My jsme měli to štěstí, že jsme se s nimi potkali a slyšeli jsme je zpívat. Dokonce se mi je podařilo i nahrát, takže když se někdo vydá na moji přednášku, tak uslyší originální jojky.

Cestovatelka a fotografka Pavla Bičíková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

A když se vydáváte do divočiny, tak jezdíte s tímhle baťohem, co jste přijela dnes z Brna?
No mám většinou větší. Záleží samozřejmě, kam se vydáme. Protože když jezdíme do Himálaje, tak chodíme bez nosičů, všechno si neseme na zádech, takže ten batoh je sakra velký.

Vezmete nás teď tedy do Himálaje?
V posledních 5 letech jsem tam byla třikrát. Většinou jsem tam navštívila lokality více zapadlé. A úplně nejkrásnější cesta byla do Horního Dolpa. To je oblast, která je schovaná za Daulagirí, osmitisícovým vrcholem a je to oblast, kam nejezdí zatím příliš cestovní kanceláře a kde nepotkáte žádného turistu. My jsme tam s batohy bez nosičů, bylo nás tehdy 7 kamarádů, co jsme se domluvili a vyrazili, tak jsme tam putovali 20 dnů. A protože na 20 dnů si těžko unesete jídlo, tak jsme využívali i ty vesnice, které jsou tam roztroušené, není jich tam příliš. Tam se nachází vesnice v Horním Dolpu i ve výšce třeba 4,5 tisíce metrů i výš. A u těch lidí jsme přespávali a jedli jsme s nimi jejich jednoduchou stravu.

Himálaj. To je příběh vysokých hor, budhistické kultury a úžasných potomků Tibeťanů

Takže opravdu zapomenutý kout?
Je to opravdu zapomenutý kout, kde lidí žijí velice jednoduchým, pro nás primitivním způsobem života. Ale přitom se pořád usmívají, jsou veselí, šťastní a ta setkání s nimi ve mně zanechala velkou stopu a musím říct, že mě velice ovlivnili.

Oni se k vám vlastně chovali nikoliv jako k turistům, ale jako poutníkům.
Je to tak, protože oni klasického turistu v tom Horním Dolpu neznají. Tam turisté nechodí a my jsme pro ně byli svým způsobem taky zajímavost. Stejně jak oni pro nás byli zajímaví s tím svým způsobem života, tak my jsme pro ně byli zase také přínosem, že jsme tam přinesli informace, jako poutníci dříve chodili a přinášeli informace i v Čechách. Tak my jsme tam zafungovali stejným způsobem.

Co fotografování? Nebáli se toho?
Ne. Vůbec. Oni milují fotografování. A když zjistili, že v těch digitálních zrcadlovkách se můžou podívat na ten obrázek, tak hned měli zájem pořád fotit, fotit a moc si to užívali.

Ona to je asi taky pořádná dřina, pohybovat se tam v tak velkých nadmořských výškách.
Určitě. To Horní Dolpo má v uvozovkách ještě tu nevýhodu, že tam jdete přes 6 sedel, která jsou vysoká 5 600 metrů. A musím se přiznat, že vždycky, když šlapu do toho prvního sedla, které má přes těch 5 tisíc metrů, tak strašně trpím. Prostě než se to tělo aklimatizuje. To jsou vždycky okamžiky, kdy si říkám: pro pána Jána, co tady zase děláš? Ale pak si člověk na ty výšky zvykne a užívá si to a je to nádherné.

Himálaj. To je příběh vysokých hor, budhistické kultury a úžasných potomků Tibeťanů

No a strach třeba tam? Když se něco stane. Třeba vyvrknutý kotník může být velký problém, ne?
Určitě, to je problém. Protože tam samozřejmě nefunguje vůbec telefon. Ale na cestě do Horního Dolpa jsme měli půjčený satelitní telefon, takže tam by řešení nějaké bylo. Ale když se zhorší počasí, tak vám nepomůže nic. Musí vám prostě ta skupina pomoct. A právě možná i kvůli tomu nejezdí turisté do toho Horního Dolpa. Protože vy tam vlastně do toho území vstoupíte přes to horské sedlo a dostanete se odtud zase přes obrovské sedlo. A pokud vás chytne výšková nemoc,tak nemůže létat helikoptéra, která by pro vás přiletěla kvůli špatnému počasí, tak máte smůlu. Protože s výškovou nemocí se prostě přes 5 tisíc nedostanete nazpátek.

Co tam ty hory a ti horští obři, co se týče těch krásných fotografií. Ti vás taky museli ohromit.
Samozřejmě, protože Horní Dolpo to jsou vlastně sedmitisícové vrcholy a je to zakončeno osmitisícovým vrcholem Dhaulagiri, to je velká nádhera. Jinak celé Dolní Dolpo je hodně podobné Tibetu, protože je součástí Tibetské náhorní plošiny, takže je to trošičku jiná krajina než jsme zvyklí z různých horolezeckých expedic. Je to spíše opravdu forma Tibetské náhorní plošiny.

Já bych ještě možná na rozloučenou řekla takovou zajímavou historku, která propojila Dolpo, které já jsem si zamilovala, je to moje srdeční záležitost, s Českým rájem. Když jsem se vrátila z toho Horního Dolpa do Čech, tak jsem zjistila, že v Praze bude festival tibetských filmů a že to bude o jednom lámovi, který je nejvyšším lámou právě v tom Horním Dolpu. A na tom festivalu o tom lámovi říkali, že hodně cestuje do světa, protože se snaží sehnat peníze pro Horní Dolpo. A že jezdí i hodně do Čech, protože si zamiloval Český ráj. A mně tedy spadla čelist. Protože já z Českého ráje, z Kozákova, jsem byla zamilovaná do Horního Dolpa a nejvyšší láma z Horního Dolpa byl zamilovaný do Českého ráje. Tak jsem po něm pátrala, už jsme přátelé a skutečně on jezdí pravidelně sem do Českého ráje a mnohokrát ve svých rozhovorech vždycky napsal, že nejkrásnější místo na světě je Český ráj.

Chtěl jsem se zeptat. Když už jste toho tolik viděla, který kout naší planety máte nejzamilovanější?
Já tam žiju. Nejkrásnější je Český ráj. To jsem zjistila na svých cestách po světě. Svět je malý, vše je propojeno a krásně souzní.