Vladimír Burjánek: Emil
Před ročním pobytem v zeleném vojenském stejnokroji jsem tehdy nastoupil neplánovaně na tehdejší Dům osvěty v okresním městě. Věděl jsem, že to je jen dočasné řešení mého pracovně produktivního snažení. Byla to první zkušenost, na kterou s odstupem času nevzpomínám špatně.
Čtěte také
Přinesla mi celou řadu námětů, které jsem potom na mé novinářské cestě využil. Od historek s naším málokdy střízlivým ředitelem, někdejším skladníkem v JZD, přes šéfa odboru kultury okresu, jehož prioritou bylo chování býků a sušení sena, až po inspektora kultury, říkejme mu třeba Emil. Jeho slabostí byly ženy.
Byl už v letech a vztah k něžnému pohlaví se koncentroval na dámská pozadí. Což ho ovšem provázelo celý život. Řečeno česky a výstižně, rád si plácnul. Tehdy se to ještě tak neposuzovalo. Zkoušel to při všech možných příležitostech.
Čtěte také
Když jel jednou v létě na služební cestu do Prahy, dělali jsme si z něho šprťouchlata. Emile, zkusíš to i v hlavním městě? Určitě, ubezpečil nás.
Druhý den jsme ho u oběda zpovídali. Hoši, klaplo to, ale byla to dřina. Brzy jsem jednu fešandu objevil. Pochodoval jsem za ní dobu, ale nic. Pak jsem dostal spásný nápad. Na přechodu pro chodce se semaforem jsem si stoupnul těsně za ni, když byla zelená, souběžně se slovním pokynem jdem, jdeme, jdeme, jsem ji poplácal po zadečku.
Emil zvítězil. Měl ale veliké štěstí, že tehdy ještě nebylo celosvětové hnutí proti sexuálnímu násilí a obtěžování #MeToo. To by ho určitě zaslouženě stíhali.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
