Vladimír Burjánek: Hříchy mládí

2. červen 2019

Nedělní káva

Řadu let bydlel pod naší zahrádkou v domku blízko vody zvláštní soused. Vášnivý čtenář, věčně usazený s knížkou mezi vchodovými dveřmi, opřený o futra. Šlachovitý a fyzicky obdařený muž.

Tak trochu podivín, který podřízl hrušku a potom ji česal, každý měsíc dělal v bezdětné domácnosti inventurní soupis, na půdě hrál na housle a jeho žena musela koncert poslouchat z reproduktoru v jediné velké místnosti dole.

Pak už měli jen chodbu s hliněnou podlahou a boty na cihlách, Když jsme u nich jako kluci brnkali na okno, jehlou na niti, dokázal nás nejen prohnat, ale obsadit jedinou únikovou cestu domů na mostě a čekat na nás. Potom se soused Bělík odstěhoval.

Léta jsem ho neviděl

Až možná za dvacet, třicet let jedu městem autem a najednou jsem strnul. Bělík. Pořád stejný, v letitých šatech, s baretkou a nezbytnou koženou taškou v ruce kráčel svižně do velikého kopce. Nevěřil jsem. Uběhlo opět pár let a pracoval jsem na rukopisu o historii vesnice. Nemohl jsem opomenout Bělíka, ale kde mu už je konec?

Čirou náhodou jsem přišel na zázrak, Bělík ještě žije. Do stovky mu scházejí tři roky. Tak jsem se za ním vypravil, omluvil se mu za brankání na okno, pochválil ho za fyzičku a zavzpomínali jsme spolu na dávná léta. Ještě mi dal svoji fotografii, kterou jsem potřeboval.

autoři: Vladimír Burjánek , baj