Vladimír Burjánek: Čáček

Z dětství si pamatuji, že u nás ve vesnici bylo několik holubářů, kteří měli poštovní holuby, se kterými soutěžili. Poslali je v klíckách vlakem na určité místo, odkud je potom najednou vypustili a majitelé cvakli na speciálních hodinách přílet svých šampionů do holubníku. Vítězem byl letec s nejlepším časem.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Kosák

Kousek od nás bydlel jeden z holubářů, cukrář pan Pluhař. Ve svém království trubiček, věnečků dortíků i zmrzliny a řady dalších laskomin měl krásný obrázek, jak na poštovního holuba útočí dravec. Pokaždé jsem si ten dramatický výjev dlouho prohlížel. Sám jsem prošel také chovatelským nadšením pro rybičky a štěbetavé andulky.

Doma jsme měli neustále psa, kočku, nebo obojí najednou. Když si později naši mladí pořídili velikého papouška, obdivoval jsem jeho schopnost napodobovat mluvu lidí. Postupně se naučil vykřikovat jména dětí i dospělých, ovládl i více slov. Když jednou odjeli na dovolenou, slíbil jsem, že se o Čáčka, tak ho pojmenovali, postarám.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Míca

Když jsem za ním přijel poprvé, překontroloval jsem, jestli mu hraje rádio, to má proto, aby se necítil sám, poklidil nepořádek kolem klece, dosypal krmení a dolil vodu. Chvíli jsem na něho mluvil. Zamyslel jsem se, co ještě mám udělat a opřel se rukou o Čáčkovu klec. Najednou mnou projela silná bolest. Cukl jsem automaticky rukou od klece a z prstu mi crčela krev.

Neřád papoušek seděl na houpačce a dělal, že se nic nestalo. Pochopil jsem, že si na mně vylil všechnu zlost, když ho mladí nechali samotného doma. A já jako náhrada jsem mu byl málo.