Dagmar Ruščáková: Živé barvy

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Pro jednoho

Marně jsem v zimě oblékala bundu tak zářivě červenou, že mi ji záviděla i hasičská auta! Marně jsem ji doplňovala vesele červenými sněhulemi. Ano, byly to barvy, ale nebyly… živé. Na úporný tlak chladu a temnoty totiž v mém případě nefungují věci. Jen květiny. I vyrazila jsem v lednovém mrazu pro svoji první letošní kytici tulipánů.

Proč zrovna tulipánů? Na rozdíl od jiných květin totiž umějí ve váze růst, a já tak mám aspoň chvíli iluzi skutečně živých květů. Každý týden mám novou kytici. Její barvy vybírám pečlivě, podle aktuální potřeby své duše. Stojím v obchodě, dívám se na všechny tulipány v nabídce, a v duchu zkouším, na jakou barvu se právě cítím.

Někdy potřebuju zahřát žlutooranžovou, jindy povzbudit červenou, rozjasnit žlutou, utišit bílou, pohladit fialovou. A víte co? Funguje to! S květinovou podporou jsem schopná zvládnout pocitově nekonečné čekání na jaro. Na to skutečně teplé a přívětivé.

Teprve pak skončí moje květinová terapie, protože venku už zase bude laskavo a barevno.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Doufat můžeme

Ze stejného důvodu za větrných předjarních dní střehnu na každou květinku, která se statečně vydá do světa. Sněženky, bledule, sedmikrásky, podběly, fialky. V duchu však vím, že úplně vyhráno bude až s pampeliškami! A ne, tyhle kytičky nikdy netrhám. Jen fotím.

Existuje však ještě jedna forma živých barev, díky které mám pocit, že se toho tepla nakonec dočkám. Ano, myslím tím barvu svých vlasů. Na samém prahu jara je vždy oživím nějakým svěžím odstínem. Letos jsem však přidala novinku. Do nepořádných kudrn jsem si nechala dát několik jasně fialových proužků. Ano, fialových.

Jako macešky. Nebo barvínek! A ne, nemyslela jsem na módu. Ani na provokaci. Jsou tam čistě pro radost!