Vladimír Burjánek

Ani čerstvý vzduch Raisova Větrova nepomohl milovníkům divadla ve Vysokém nad Jizerou ve zhoršené covid situaci uskutečnit letošní Krakonošův divadelní podzim.

Smutných příběhů bude mít asi čas viru, který prožíváme, víc, než těch humorných. Kresby na sociálních sítích, kde se terčem vtipu stal ministr zdravotnictví, baví mladé.

Šmejdi prý mají další taktiku. Přes internet nabízejí zboží se značnými slevami. Míří do seniorských řad a prý jim to dost vychází. Ono ale nemusí jít vždy jen o šmejdy.

Letos se mi na rybách moc nedaří. Popravdě řečeno, také moc k vodě nechodím jako jiné roky. I vedro nedělá rybí říši dobře. Chuť konzumovat a zabrat, se snižuje.

Už třetí léto zažíváme mimořádně teplé počasí. Lidé se vždy zajímali o to, v jakých klimatických podmínkách žijí a díky některým máme záznamy o počasí stovky let zpátky.

S nadsázkou se říká, že šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí. U některých lidí je ovšem šetrnost záležitostí téměř patologickou. Znal jsem jednoho takového škudlila.

Pečlivě jsme si roky zaznamenávali řeči našich dětí i vnuků. Při rodinných sezeních jsou pak slova, pronesená dnes už dospělými osobami zdrojem pobavení. 

Téměř rok se kolem domu pohybovala polodivoká kočka želvího zbarvení. Na jaře se nastěhovala nad garáž a vídali jsme ji častěji. Nejdříve před námi utíkala. 

Slavíme všechno možné. Vedle osobních svátků i ty státní v podobě volna, dále narozeniny, svatby, jubilea. Některé nepopulární oslavy jsme opustili, jiné jsme zavedli.

Jsem rozhlasový člověk. Od dětství, kdy blikalo zelené magické oko přijímače nad postelí u babičky v kuchyni a my s dědou hltali Mašlonkův hlas při hokejových kláních.