Vladimír Burjánek

Lidské myšlenkové pochody jsou mnohdy nevyzpytatelné. Spustí se najednou a jedou. Říkám tomu soukromý krátkometrážní vzpomínkový biograf. Začne nenadále, z ničeho nic.

V poslední době jsme často svědky toho, že neplatí letité ohraničení ročních období. Mnohdy se stane, že z dlouho trvající zimy přecházíme rovnou do léta.

Léta jsme odebírali plyn a elektřinu od velkých dodavatelů. Potom jsme se v rámci akce Obec občanům nechali umluvit a přešli jinam. Každoročně jsme měnili dodavatele.

Můj dědeček byl řezník. Na vesnici s přibližně 800 obyvateli, ve které se uživila řeznictví 2, 3 obchody se smíšeným zbožím, 2 hospody, 4 zahradnictví a další služby.

Ukrajinské téma je všude kolem nás. Když potkávám své vrstevníky, té generace dětí narozených na konci války, zní obvykle jedna myšlenka.

Před ročním pobytem v zeleném vojenském  stejnokroji jsem tehdy nastoupil neplánovaně na tehdejší Dům osvěty v okresním městě. Věděl jsem, že to je jen dočasné řešení. 

Když jsem v klidu zažil český snímek o léčiteIi Janu Mikoláškovi, vybavili se mi někdejší úspěšní léčitelé z mého kraje. Nebylo jich  zase tak mnoho.

Děti si hrají na všechno možné. Jejich obrazotvornost i nápaditost jsou mnohdy překvapující. Svými hrami se vlastně připravují na budoucí život.

Kdo z dědečků by nebyl rád, když se vnuk vrhne na sport, který on zná, protože ho  dělal. Schází se nás na zápasech žáků víc, kdož jsme hokej hráli.

K prvním krokům v roce, který ještě voní novotou a možná i nese stopy silvestrovského veselí, nepatří filozofování. Tak vás možná potěší hold vtipnosti českého jazyka.