Vladimír Burjánek: Kůže
Můj dědeček byl řezník. Na vesnici s přibližně 800 obyvateli, ve které se uživila řeznictví dvě, tři obchody se smíšeným zbožím, dvě hospody, čtyři zahradnictví a další služby. Jako kluk jsem doma nejen pozoroval, jak vypadá snažení malého živnostníka, ale i pomáhal.
Čtěte také
Třeba když děda brousil nože na pískovcovém kotouči, někdy jsem pomáhal babičce v krámě. Když přešla moc do rukou lidu, živnostníkům všechno znárodnili a mohli být rádi, že některé začlenili do Lidového spotřebního družstva Jednota. Pekaře, řezníky, cukráře, obchodníky i hospodské a další.
Potichu se tehdy říkalo Jednota - žebrota. Z časů, kdy dědeček ještě řezničil, jsem si pamatoval, nevím proč, kůžičkáře pana France. Červenolícího pána, přijíždějícího na kole, ověšeném králíčími, kozími i ovčími kůžemi, které vykoupil po vesnici a něco mu prodal i náš děda.
Čtěte také
Za mnoho let jezdilo po vsi křížem krážem auto a zpěvavým hlasem oznamovalo Kara vykupuje kůže. Nějaký čas nejezdil nikdo a kůže králíkáři asi vyhazovali. Dneska už opět křižuje vesnici motorizovaný kůžičkář, který vždycky fascinoval našeho nejmladšího vnoučka.
Jakmile se ozvala ryčná hudba a potom oznamovací hlas kůůůůže, vykupujeme kůůže. Klučík pokaždé vykulil oči a nadšeně jásal: hrací auto! Běhal vytrvale z jedné strany na druhou po zahradě i dvoře, aby auto jezdícího modernizovaného kůžičkáře jen několikrát zahlédl.
A já vzpomínal na rudolícího pana France a jeho kolo, ověnčené kůžemi všeho druhu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
