Vladimír Burjánek: Stavebniny

1. srpen 2021

Nedělní káva

V sedmdesátých letech jsem, jako mnozí další u nás ve vsi, přistavoval patro na náš domek. Okresní úřad mi s povolením dal i materiálový list, na který jsem měl nárok v prodejnách Stavebnin čerpat potřebný materiál. Od cementu, přes dřevo až po obkladačky. Byl to obrovský problém něco tehdy sehnat. A nebýt kamarádů, kteří upozornili, že to či ono přijde, stavěl bych mnohem déle.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Obchodníci

V té době jsem byl logicky častým návštavníkem prodejen Stavebnin. Svalnatí muži si bez problémů poradili s vykládkou vagónů, s pytli cementu, vápna, betonovými překlady nad okna i dveře, zárubněmi a dalším materiálem. Se samozřejmostí sloužili stavebníkům a všechno tehdy nakládali, vozili a přenášeli hlavně ručně.

Elektrický vozík zvaný ještěrka byl tehdá největší vymožeností. Na kraji letošního léta jsem poznal, jak fungují současné prodejny staviva, vybavené nejmodernější technikou. A vzít něco „do teplých“, tedy ručně, to zde pojíždějící zaměstnanci téměř neznají.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Šetřílek

Potřeboval jsem dva pytle cementu. Zaplatil je v prodejně, list předal skladníkovi, otevřel jsem kufr auta a čekal, že mi to chlapík naloží Pytle na paletě přivezl vysokozdvižným vozíkem k úrovni kufru auta a nic. Vystoupil jsem a poprosil ho, jestli by mi zboží nenaložil, že jsem krátce po zlomené ruce.

Otráveně opustil mechanizaci a hodil cement do kufru auta. Kdo vám to vyloží doma?, otázal se ještě nakvašeně. Vnuk, odpověděl jsem. Tak jste si ho měl vzít i sem, aby to naložil. Poradil mi asi pro příště.

autoři: Vladimír Burjánek , baj