Vladimír Burjánek: Poklady

15. listopad 2020

Nedělní káva

Každá rodina má své poklady, které se často dědí z pokolení na pokolení. Nemusí to být vždycky jen zlaté mince, sbírky známek či luxusní porcelán. Někdy to jsou maličkosti, drobné zajímavosti, které by nevyhodili za nic na světě. Neříkejte, že takové nemáte, každá pořádná domácnost své poklady má.

U nás to jsou třeba krásné pendlovky po mé babičce, které spravovali už tři hodináři, u nich běží, donesou se domů, pověsí - a nic. Přesto je máme pořád.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Kuličky

Jako oko v hlavě opatrujeme broušený servis po mamince i zlacené skleničky, které používáme jen o Vánocích. Přechováváme i čapku od dědečkova řeznického kroje a donedávna jsme měli i historické kolo, než ho vnuci začali předělávat na dvojkolo.

K našim pokladům, které časem změnili své poslání, patří i řeznické nože a vocílky, dokonce i litinová lorna, ve které se dělal prejt na jitrnice. Z té se stal květináč. Některé poklady se používají, jiné jen uchovávají těm dalším.

Jsou i takové, o kterých víme, ale nejsou. Babička zakopávala za války krabičku stříbrných pětikorun. Několikrát a pokaždé jinam, až zapomněla, kde jsou. Víme, že existují, ale najít je, to bude asi odkaz příštím generacím - nebo náhoda.

autoři: Vladimír Burjánek , baj