Vladimír Burjánek: Poklady

15. listopad 2020

Každá rodina má své poklady, které se často dědí z pokolení na pokolení. Nemusí to být vždycky jen zlaté mince, sbírky známek či luxusní porcelán. Někdy to jsou maličkosti, drobné zajímavosti, které by nevyhodili za nic na světě. Neříkejte, že takové nemáte, každá pořádná domácnost své poklady má. 

U nás to jsou třeba krásné pendlovky po mé babičce, které spravovali už tři hodináři, u nich běží, donesou se domů, pověsí - a nic. Přesto je máme pořád.

Čtěte také

Jako oko v hlavě opatrujeme broušený servis po mamince i zlacené skleničky, které používáme jen o Vánocích. Přechováváme i čapku od dědečkova řeznického kroje a donedávna jsme měli i historické kolo, než ho vnuci začali předělávat na dvojkolo.

K našim pokladům, které časem změnili své poslání, patří i řeznické nože a vocílky, dokonce i litinová lorna, ve které se dělal prejt na jitrnice. Z té se stal květináč. Některé poklady se používají, jiné jen uchovávají těm dalším.

Jsou i takové, o kterých víme, ale nejsou. Babička zakopávala za války krabičku stříbrných pětikorun. Několikrát a pokaždé jinam, až zapomněla, kde jsou. Víme, že existují, ale najít je, to bude asi odkaz příštím generacím - nebo náhoda.

Spustit audio

Související

  • Vladimír Burjánek: Sliby, chyby

    Vyvolávači na poutích slibující hory doly, byli  neviňátka proti těm současným. Nemluvím teď o reklamních nesmyslech na zaručený růst vlasů či zhubnutí.

  • Vladimír Burjánek: Komunikace

    Bývalo kdysi běžné, že lidé spolu uměli vzájemně komunikovat. Když host přišel do restaurace na kávu, nehledal volný stolek, ale přisedl k dalšímu a dal se s ním do řeči.

  • Vladimír Burjánek: Sedmnáct pádů

    Málokterý jazyk má třeba u slov tolik významů jako naše mateřština a s nimi se dá žonglovat neuvěřitelně. Dokladem mohou být třeba semaforské repliky.