Vladimír Burjánek: Voda
Vodu si lidé vždycky chránili, ať byla ve studánkách, studních či jinde. Znesvětit jakýmkoliv způsobem obecní, jak se u nás říkalo pumpu, bylo neodpustitelné. K naší pumpě chodili pro vodu sousedé, protože studny měl v našem dětství jen někdo. Pak byly obecní pumpy - přímo na návsi u školy a ještě tři další.
Když jeden myslivec zastřelil vlčáka, který chodil pravidelně pokropit společnou studnu, málem ho odsoudili, ale sousedé ho bránili. Studny pečlivě hlídali i sousedé bydlící kolem.
Čtěte také
Když jsme nešetrně pumpovali k napití, hned na nás vyběhli.
Vody jsme si všichni dlouho moc nevážili a to jak jejího množství, tak i kvality a ceny. Vždyt´ byl kubík za korunu. Když po revoluci krátkozrací a nezodpovědní politici s velkou slávou náš vodní poklad prodávali, neviděli si na špičku nosu.
Někde si na malých vískách zachovali selský rozum a nyní mají kubík za 15 korun, ve městech platí lidé často přes stovku. Voda zřejmě udělala jeden z největších cenových porevolučních skoků.
I díky vyvoleným konšelům, co kázali vodu a pili víno.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
