Vladimír Burjánek: Voda

Jak chudá byla nabídka v době našeho dětství třeba před šesti desítkami let. Žlutá limonáda v hospodách jako to nejbáječnější pití. Ve skleněné láhvi, uzávěr s gumičkou a skleněnou čepičkou, který po zatřepání s lahví a povolení patentu krásně bouchnul, vystřelený bublinkami z limonády. Voda z domácí studny, nebo ze studánky v lese, chladná a báječně vonící. Kdo měl štěstí, tomu maminka vyrobila doma malinovou, nebo jinou šťávu z dostupných plodů, sirupy v obchodech teprve začínaly a jejich chuti, zatím vzácné, jsme teprve sporadicky přivykali. Vzpomínám si, jak nám báječně chutnala grenadýna, podávaná v restauraci, kam jsme jezdili na chatu. Do té chvíle, než byla porucha ve studni a když odkryli betonový poklop, plavalo tam v používané vodě několik větších myší. Při výčtu popíjených lahůdek dětství nesmím zapomenou na šumáky, Čtvercové kostičky, jedna bílá a druhá hnědooranžová, to bylo dost nechutné pití, to následující šumáky se už daly s chutí pít i lízat. Dnes si můžete koupit i vodu z ledovce, propagují tu kohoutkovou. Žádná ale nebude mít stejnou chuť, jako ta naše z mládí - ze studní a studánek.