Nářečí se podobá reliéfu krajiny. Kde se začínají zvedat hory po okrajích Čech, tam nářečí zůstává

18. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Eliška Pilařová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Dnes je s námi v rozhlasovém studiu naše krkonošská redaktorka, milá kolegyně a spolupracovnice Eliška Pilařová. Budeme se spolu povídat o krkonošském nářečí, nebo si vlastně budeme poudat, tak by to bylo správně po krkonošsku.

Čtěte také

Eliška Pilařová dala dohromady Sborník krkonošského nářečí, ve kterém zachytila spoustu i starších výrazů, a přidala samozřejmě vysvětlení. Je to takový zábavný dvoudílný slovníček, který se moc dobře čte. Pojďme si udělat jazykové okénko a definujme nářečí.
Ze všeho nejdřív musím říci, že to vlastně začalo tady v královéhradeckém rozhlasovém studiu, protože se tu před časem zavedla rubrika Co to je, když se řekne. A těch zvláštních slov se najednou nashromáždila velká spousta. A já jsem z toho vybrala a samozřejmě připsala jen ta krkonošská. A Správě Krkonošského národního parku se to velmi líbilo. Nedalo to sice na knížku, z různých důvodů jsou to jen brožurky, ale jsem ráda, že je to mezi lidem. A pokud jde o krkonošské nářečí, tak říkám, že definice zní, že jde o mluvené formy jazyka, omezené na určité oblasti. Náš pan prof. Voráč, úžasný dialektolog, říkal, že nářečí se podobá reliéfu krajiny. Čím víc do centra, tím nářečí ubývá, jak se začínají zvedat hory po okrajích Čech, tak tam nářečí zůstává.

Rozhlasová reportérka Eliška Pilařová na svých oblíbených krkonošských místech

Jen maličká odbočka, vy jste se narodila v Plzni. Určitě chvíli trvalo, než jste se dostala do Vrchlabí, takže máte vztah i k jiným nářečím?
Nebo k nářečím vůbec. Třeba jdu tu tím směrem, to je zase po Plzeňsku.

Chtěla jsme zachytit slova, protože nářeční linku známe, ale slova tolik ne. Když někdo řekne kapižón, bačky nebo šémrum, nevíte co chce.
Eliška Pilařová, autorka sborníku Krkonošské nářečí aneb Co to je, když se řekne

Já jsem vyrostla v Brně, takže hantec je téměř moje mateřština.
Valašské nářečí je nádherné. Na jižní Moravě huběnky a postelenky a nejrůznější zdrobněliny. Krkonošské nářečí, to je ale prostě krása. To je šířka hor a navíc ohromný vtip. Jak si Horáci dokáží vtipně cokoliv pojmenovat.

Čtěte také

Sborník je udělaný ve formě sloupků, každý sloupek se věnuje jednomu nářečnímu výrazu a jeho významu. Jak si dnes vlastně vede nářečí v Krkonoších, používají ho lidé?
Když už jsme hovořily o tátovo botách a dojdou ogaři z Horné, jak říkají na Moravě, tak to jsou nespisovné regionální tvary, které si nářeční oblasti nesou dodnes a zůstávají i v obecné češtině jako takové roztomilé drobničky. Ale pokud jde o slova, tak ta mizí, ta zvláštní nářeční slova, ta mizí nejrychleji. Proto jsem chtěla zachytit právě ta slova, protože nářeční linku máme a známe, ale slova už tolik ne. Když vám někdo řekne, ti havrlanti zase zloběj, tak asi pochopíte, že jsou to děti, ale když vám řeknou třeba kapižón nebo bačky nebo šémrum, tak to už je trošku složitější. Mnohá ta slova se používají především na Vysocku, ale skutečně už jen u pamětníků.

Krkonoše nejsou jen Sněžka a pramen Labe. Ukrývají hrady, zámky, vodopády i mnohá stinná přírodní místa

Mluvila jste o vtipu, o velké slovní zásobě, kterou poskytuje krkonošské nářečí. Vy jste se také s jazykovědci bavila o své teorii, že za vznikem nářečí může být i jistá lenost ve vyslovování. K čemu jste dospěli?
Samozřejmě dialektologům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, protože vývoj nářečí se ubírá jiným směrem. Ale my jsme s tím mučili jednoho našeho známého pana profesora a říkali jsme, že skutečně za tím může trošku být lenost vyslovovat, protože krajina a hory mluvu musely formovat, jinak to nešlo.

Brdlajs je slaná buchta. Do kynutého těsta se zabalí masíčko nebo i zelenina a peče se jako buchty. Je to úžasné jídlo, doporučuji.
Eliška Pilařová, autorka sborníku Krkonošské nářečí aneb Co to je, když se řekne

Krkonošské nářečí je bohaté na označení různých jídel, například moumelich, vopich, chlapice nebo brdlajs. Co to přesně je?
Brdlajs je z kynutého těsta, je to taková slaná buchta. Do kynutého těsta se zabalí masíčko nebo i zelenina a peče se jako buchty. Je to úžasné jídlo, doporučuji.

Krkonošské sejkory v sladkém provedení

A co je moumelich?
Moumelich je jednak úžasné slovo, protože vzniklo skoro jako zaklínadlo. Je to hodně rozředěná maková nádivka do buchet, někdo přidává i trošku medu, někdo smetanu. A protože horáci byli šetérní a vánočka musela vydržet až do Hromnic, tak si už pěkně ztvrdlé kousky vánočky namáčeli právě do moumelichu, do makové sladké omáčky. Jak by se na horách řeklo omasta, ale řidší.

Čtěte také

Kde jste sháněla všechny doplňující informace k jednotlivým výrazům? Muselo být hodně náročné dát to vše dohromady.
Především mi bylo líto, že veškeré slovníky nářeční krkonošské i jiné, popisují vždy jen výraz - překlad, a není to pokaždé úplně přesné. Například slovo čúcha může znamenat bačkora, rozšmatlaná bota, ovaz od pana doktora. Přinesl jsem si pěknou čúchu na palci, to znamená fáč, jsou to i onučky. Jak se k tomu horáci dostali, že pojmenovávají čúchou spoustu věcí, tak to bychom si musely otevřít slovníček. Ale říkala jsem si, že to dobře vyřeší sloupky. Je to už taková ohrožená forma, málo jich najdeme, byl to novinářský žánr. A dalo to dost práce, skutečně nejsem etymolog, ani dialektolog. Za pomoci pana Machka a jeho slovníku jsem si dohledávala vznik, a to je úžasná věc. Víte například, jak vznikla svíčková?

Svíčková? To nějak souvisí se svíčkou v kostele, ne? Nevím, nechám se poučit.
Moc se mi líbilo, že tovaryši, když měli dodělat nějakou práci, tak měli ve svých regulích, že mistr jim musí na noc dát pečeni a svíci. A protože paní mistrová bývala šeterná, tak zkrátka udělala hodně zeleniny a hodně omáčky, tak vznikla svíčková. Hoši říkali, to zas bude svíčková.

Čtěte také

Jaký vybrat výraz, který by charakterizoval horaly a jejich mluvu, jejich nářečí.
Já mám jeden tip a to je svahouka. Když přišli lyže do Krkonoš, mívaly jen jednu hůl, až později se jedna velká svahouka rozdělila na dvě lyžařské hole. A když přišli potom lehoučké bambusky, tak jsou dodnes babičky zvyklé, když jdou na nákup, samozřejmě kopec jako hrom, berou si s sebou alespoň jednu hůl zvanou svahouka. A můžu říct, kam se hrabou hůlky pro nordic walking na svahouku. A dohledala jsem k tomu jednu krásnou věc.

To budeme moc rádi, když nám ji přiblížíte.
Rok 1895 bruslaři v Jilemnici na rybníce, vřítil se mezi ně obrovský jelen. A jak říká stará zpráva, nebylo zjevné, zda zvíře není raněno. Pohotově zasáhl tehdy třiadvacetiletý Hynek Bedrník, pozdější mistr zemí koruny české, skolil jelena silnou ranou do hlavy svou jedinou lyžařskou holí jako oštěpem. A psal o tom dokonce i Pražský kurýr - "Mohutný jelen šesták skolen okovaným skijáckým bodcem." Takže svahouka posloužila i jako oštěp.

Eliška Pilařová s Janou Kudyvejsovou ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Takové poutavé příběhy najdete ve sloupcích sborníku Krkonošské nářečí aneb Co to je, když se řekne. Jeho autorka Eliška Pilařová byla dnes naším hostem. Moc děkujeme za návštěvu a přejeme šťastnou cestu do Vrchlabí. Mějte se krásně. Na slyšenou.
Děkuji, ať se daří všem.

autoři: Jana Kudyvejsová , baj
Spustit audio

Související