Eliška Pilařová: Uhranula mně magická žárovka rádia v noční tmě. Ráda si vystačím se zvukem

8 fotografií

Jaká byla cesta z Krkonoš k nám do Hradce Králové? Těšila jsi se?
Velmi. Já se vždy těším do rozhlasu. Dnes je to pro mne takové zvláštní, protože jsem většinou Jakube sedávala na tvém místě, když jsem tu měla své hosty. Tak dnes si to užiji jako host já.

Eliška Pilařová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Dnes je to naopak. Já zase musím říct, že my jsme zase moc rádi vždy jezdili k tobě do Krkonoš na výborné kyselo. Dnes jsi prý přivezla hubník.
Je to tak, už se to rozneslo. (smích)

Čtěte také

Ocenění pro devět osobností za podíl na rozvoji Krkonoš. Je mezi nimi i redaktorka Eliška Pilařová

Já bych možná začal úplně od začátku. Ty jsi se narodila ve Vrchlabí, v Krkonoších?
Představ si, že v Plzni. A když mí přátelé, zvláště zahraniční, slyší Plzeň, tak říkají hned Pilsen. Ale já je opravuji, že jsem z Božkova, to je úplně jiné pití, přátelé.

Tedy Krkonoše jsi během svého života takzvaně nasála.
Nasála a jsem moc a moc ráda, protože to byla dobrá volba. Já jsem ve své době, v těch zmatených 70. letech minulého století, měla nastoupit do hudební redakce Českého rozhlasu, ale bylo to podmíněno červenou knížkou, možná ještě nějakým jiným členstvím. Řekla jsem ne a šla jsem uklízet. Nějaký čas jsem uklízela na kolejích, a pak jsem si vzala takového krkonošského v uvozovkách Hanče. Našla jsem práci v časopisu Krkonoše a byla jsem moc ráda. Protože jsem měla šanci naučit se alespoň něco trošku pořádně a to jsou hory.

Mě vždy bavilo napětí dokumentu, ne bohapustá fantazie, ale ty mantinely. Držet se faktů a přitom udělat zajímavou věc.
Eliška Pilařová, dlouholetá redaktorka Českého rozhlasu

Ty jsi studovala žurnalistiku v Praze. Vždy jsi chtěla být novinářkou, ale byla tam taková krátká etapa, kdy jsi zpívala a tančila v divadle Semafor. To mě zajímá.
To byla trošku náhoda. Jednak moji rodiče byli na začátku normalizačních let oba bez práce, takže jsem to angažmá v Semaforu vzala hlavně kvůli pár korunám, které jsme tam dostali, to nebylo zanedbatelné. Ale hlavně to byla úžasná věc v tom, že v těch hořkých letech mohl člověk být, jak zpívá Jiří Suchý, v báječné společnosti. Nikdy jsem nepočítala s tím, že bych se živila tancem a zpíváním, ale měla jsem náskok. Mám za sebou hodiny pantomimy v Brně u paní profesorky Ryšánkové. Náhodou mne potkal pan choreograf František Pokorný na Národní třídě v Praze a řekl, chybí nám holka do Jonáše, pojď. A tak jsem šla.

Rozhlasová reportérka Eliška Pilařová při práci|foto: Jiřina Šmídová

Ty jsi tam ještě zažila Jiřího Šlitra?
Jéjej, to byl drahoušek. To byl úžasný kamarád. Řekla bych, že pan Suchý byl tehdy uměleckým šéfem divadla a Jiří nebyl ani kmenovým členem. Jiřímu se obnovovaly rok co rok smlouvy na určitá představení. To byl opravdu takový kamarád.

Novinařina tě tedy lákala odmalička?
První své povídky jsem napsala asi v šesti letech, maminka ten sešit schovala. Takže ano, chtěla jsem být spisovatelka, publicistika, novinářka. Mě vždy bavilo to napětí dokumentu, ne bohapustá fantazie, ale ty mantinely. Držet se faktů a přitom udělat zajímavou věc. Takže možná žánry, které už dnes téměř mizí a to jsou sloupky, reportáže, črty. Táhlo mě to vždy spíš k umělecké publicistice.

Rozhlasová reportérka Eliška Pilařová na svých oblíbených krkonošských místech|foto: Jiřina Šmídová

A to jsi možná ani netušila, že i díky práci v časopise Krkonoše poznáš hory a spoustu úžasných lidí a horalů.
Díky nim jsem měla šanci se vyučit. Jak říkal pan profesor Vladimír Kovářík, řemeslo je báječná věc, ale my vlastně neumíme nic pořádně. To byl báječný profesor. Když se teď podívám tady z okna, tak on udělal to, že nás posadil na okno a řekl, ty udělej sloupek, ty udělej reportáž, ty udělej fejeton, ty udělej zprávu a mluv. (smích)

Jak říkal pan režisér Henke, rozhlas je úžasné médium, kde se dá báječně svést i námořní bitva. Fantazie jede naplno.
Eliška Pilařová, dlouholetá redaktorka Českého rozhlasu

Eliško, co tě napadne, když se řekne slovo rozhlas? A poslouchalo se u vás doma rádio, když jsi byla malá?
My jsme bydleli na samotě v Praze v Tróji a tehdy, představte si to všichni, nebyla televize. Měli jsme rádio a pamatuji si, jak do noční tmy svítila magická zelená žárovka. A to byla doba, kdy se točily úžasné rozhlasové hry, celý Lope de Vega. A já jsem trávila podvečery a dětství u rádia. Říkal to pan režisér Henke a já jsem to myslím už i někde napsala, že rozhlas je úžasné médium, kde se dá báječně svést i námořní bitva. Fantazie jede naplno při těch úžasných rozhlasových hrách. A tak mě začalo bavit vystačit si se zvukem.

Čtěte také

Krkonošské poudačky - nářečí jako řemen. Přiďte pobejt!

Ale to sis musela počkat až do doby po Sametové revoluci v roce 1989. Kdy jsi nastoupila do rozhlasu v Hradci Králové?
V roce 1997.

Jak jsi to tenkrát vnímala, když ses poprvé posadila k mikrofonu nebo vzala magnetofon a vyrazila natáčet rozhovor?
Já jsem se musela strašně moc učit. Protože mezitím, co jsem skončila fakultu, přestože jsme měli dobře vybavené studio, ale stříhalo se na starých stříhačkách, pan profesor Filler nás honil, abychom to uměli. Ale mezitím technika pokročila. A já musím vzpomenout dobrou duši Martu Růžičkovou, která moji první natočenou návštěvu u Libušky Domanínské, kterou jsem znala z hor, ona večer zpívala Rusalku v Národním divadle a předtím odpoledne sekala louku ve Vítkovicích, tak Marta Růžičková, když si to poslechla, řekla, pojď, já si udělám čas. A večer jsme to přestříhali, pomohla mi. Protože jak říkám, s mojí znalostí techniky ještě z fakulty bych už bývala nevystačila.

Marta Růžičková, Václav Havel a Eliška Pilařová

Jsem rád, že jsi vzpomněla Martu Růžičkovou. Moc nám tady všem chybí.
Marta byla báječná. Chybí i mně.

Krkonoše mě zajímají. Tam jsi potkala spoustu zajímavých lidí. Je to asi hodně inspirativní prostředí, život je tam mnohem těžší než tady v nížinách a ve velkých městech. Jsi už horalka?
Já jsem se jednou přesvědčila o tom, že asi ano. Protože jsem jela autobusem, když se sjíždí ze Studence, dole se rozloží Zálesní Lhota, objeví se nádherné panorama. Jela jsem z Prahy, bylo to někdy k jaru, kdy už dole odtává sníh, ale nahoře je ještě pořád bílo, a tehdy se polovina autobusu nahrnula na levou stranu, aby viděla ten nádherný pohled. A já jsem se přistihla, že si říkám, to koukáte, jaký to tady máme my doma. A bylo to. Byla jsem tam doma.

Rozhlasová reportérka Eliška Pilařová|foto: Jiřina Šmídová

Co ti obecně udělá v životě nejvíc radosti?
Dobrá muzika. To je úžasná relaxace. Když je zle, tak mi pomůže jednak muzika a jinak mám pár takových údolí, kam si udělám takovou malou túru, alespoň někam do těch údolíček nahoru od Jizery.

Tak my ti k tvým narozeninám, které se blíží, přejeme té radosti co nejvíc. Hodně zdraví a samozřejmě dál hodně optimismu.
Děkuji moc, Jakube. U nás dostávala moje maminka kytici k mým narozeninám. Byl to takový zvyk. Ale jednu malou jsem dostávala i já. A můj tatínek, přestože už jsem byla na fakultě, byla jsem na koleji v Praze, tak to nechtěl vynechat, přinesl kytici bílých růží, přijel za mnou na Větrník. Já jsem si tu kytici nesla po chodbě a potkala jsem dívenku, moji sousedku, která když tu kytici viděla, tak se rozplakala. Byla to Helenka Zahradníková, dívka Honzy Palacha. A tu kytici tehdy dostala ode mne ona. Bylo to 19. ledna, kdy Honza zemřel.

Jakub Schmidt a Eliška Pilařová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Je tomu přesně 51 let. Tak to je vzpomínka Elišky Pilařové. Eliško, ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám.
Všechno nejlepší i vám do nového roku, všem posluchačům. Na shledanou.