Dagmar Ruščáková: Velké cíle
Sálem se rozlehl potlesk, světla se rozsvítila, a já si s úlevou naposledy posunula svoji stále padající paruku. Podívala jsem se po ostatních herečkách svého divadla a zaplavila mě úleva. Za ní následoval pocit štěstí a zadostiučinění - povedlo se to!
Čtěte také
Všechna ta práce, od hledání tématu, přes psaní scénáře, snahu o režii, až po vymýšlení a shánění kostýmů, se nakonec vyplatila. A to navzdory věčnému boji o to, abychom se na zkouškách sešly opravdu všechny. Uf. Takže máme za sebou další premiéru, což znamená, že naše maličké Dedivadlo konečně vstalo po covidu z mrtvých. Ale že to trvalo!
Druhý den mi to ještě nepřišlo - bylo třeba sbalit scénu, uklidit sál, odvést půjčené židle. Ovšem v pondělí mě to prvně praštilo do očí - vždyť já mám najednou bez plánu zkoušek prakticky prázdný kalendář!
Uvědomila jsem si, že jsem se ocitla v okamžiku dočasného klidu. Něco jako vrchol vlny olizující pobřeží, srdce zvonu, které právě uhodilo „bim“, aby se rozběhlo vstříc dalšímu „bam“. Najednou je za mnou něco, co tak dlouho do značné míry určovalo tvar mých dnů i myšlenek. Stojím na vrcholu, všechno je hotovo.
Čtěte také
Což samozřejmě není pravda. Právě v tento moment se totiž nadechnou všechny ty dlouho ignorované nebo odsouvané menší úkoly, kterým nezbylo než dočasně ustoupit velkému cíli, a začnou mi rozmělňovat dny. A já zjišťuju, že být bez velkého cíle vlastně není žádná úleva.
Člověk má pořád spoustu práce, ale v sázce už není velké vítězství. Nebo prohra, samozřejmě. Zůstane jen takové to každodenní pinožení. S velkými cíli samozřejmě mizí volný čas a opotřebovávají se nervy, ale život je s nimi tak nějak barevnější a chutnější.
Chvíli jsem při pohledu do svého diáře přemýšlela, až jsem došla k… řekněme pracovnímu… závěru. Člověk nemusí jet na vysokých vlnách pořád, ale je dobré mít vždy nějakou v dohledu.
Související
-
Dagmar Ruščáková: Kontakt
Když jsme někdy v zimě slíbily, že jako Dedivadlo budeme hrát na dni obce Lipnice u Dvora Králové, tak jsme se nezabývaly tím, kde to vlastně bude.
-
Dagmar Ruščáková: Dobrodružství poslechu
Poslouchám muziku a snažím se poznat, o čem by mohla být. První písničku zpívá žena a zní jako lidová balada. Ta druhá je… zvláštní. Se všemi dunícími bubny.
-
Dagmar Ruščáková: Vypni si hlavu!
Dívám se na pulsující kolonu vozidel před námi. Dálnice je plná, jede se rychle a rozhodně ne plynule. Opět na mě zasvítí řada rychle se rozsvěcujících brzdových světel.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
