Dagmar Ruščáková: Amatér
„Uvolněte paže, protřepejte ruce, povolte kolena a pořádně dýchejte!" Potáceli jsme se sálem, a protože jsme si vedle všeho ostatního snažili uvolnit i čelisti, vypadali jsme jako banda veselých a totálně opilých zombie. Pokud by se na nás někdo koukal z okna protějšího domu, těžko by ho napadlo, že právě absolvujeme seminář jevištní řeči a techniky.
Když mi někdy z kraje podzimu přišel mail od Jaroslava Součka ze královéhradeckého Impulsu s nabídkou vzdělávání pro amatérské divadelníky, zajásala jsem. Hrajeme divadlo čtvrtým rokem, ale zatím jsme se musely všechno učit samy - obvykle ze svých chyb. Vzdělání v oboru je přesně to, co potřebujeme. I nemeškala jsem a všechny členky Dedivadla jsem na kurz přihlásila.
V sobotu ráno jsme přijely do Hradce Králové plné očekávání
Eva Málková z divadelní fakulty Akademie múzických umění, která seminář vedla, nás okouzlila - žena jiskřivého temperamentu, s pohotovým jazykem a obrovskými vědomostmi věděla, jak oslovit své publikum.
Pod její taktovkou jsme se učili, uvolňovali, dýchali, vyslovovali, a to vše prokládali smíchem, protože kdo umí, ten umí. Poslouchali jsme, jak čaruje s hlasem, a toužili to umět také.
Takhle totiž vypadá profesionalita
V následujících dnech jsem si v duchu znovu a znovu procházela v hlavě věci, které jsem se na semináři dozvěděla. Uvědomila jsem si, že jsem se s divadlem dostala do obtížného bodu: mám už tolik zkušeností, abych viděla, jak moc toho neumím!
Z toho vede cesta jen přes vzdělání a praxi, jenže… jen tento jednodenní seminář znamená na DAMU dva roky výuky! A to jsem se ještě nedotkla dramaturgie a tolik potřebné režie.
Ve svém oboru jsem profesionál a chtěla bych být co nejlepší i v tom, co mě „jen" baví. Učit se na vlastních chybách je však hrozně pomalé a neefektivní.
Tak mě napadá… nevíte, jestli mají na DAMU univerzitu třetího věku?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
