Dagmar Ruščáková: Zurčení

Šla jsem pěšky od nás ze vsi do Dvora Králové a zaslechla jsem to. Zurčení.
Šla jsem pěšky od nás ze vsi do Dvora Králové a zaslechla jsem to. Zurčení.

Minulý týden jsem šla pěšky od nás ze vsi do Dvora Králové, což znamená přejít přes kopec nad královédvorským nádražím. Byl to čas mrazivých nocí a teplých dnů, kdy na výsluní už žádný sníh nebyl, zatímco ve stínu stále odolával.

Musela jsem jít po silnici, protože zkratka lesem byla po těžbě dřeva strašně rozbahněná. Nečekala jsem tedy žádnou krásu. I proto, že na prudkém svahu nad nádražím se vytrvale kácí. Ale pak jsem to zaslechla. Zurčení.

Zastavila jsem se na kraji silnice a pátrala, odkud se ten zvuk bere. A pak jsem je uviděla. Malé pramínky vody, které se porůznu objevovaly na hraně trhliny, která protínala jen pomaličku rozmrzající zem. Pramínky se spojovaly do potůčku, který trhlinu rozšiřoval a hledal si cestu ze svahu dolů. Okouzleně jsem to sledovala a myšlenky mě okamžitě přenesly k nám na chalupu, do jednoho z úzkých, strmých krkonošských údolí.

Přesně takhle tam znělo předjaří. Mám ten obrázek uložený hluboko v duši. Sedím na dřevěné pavlači zalité sluncem, klidně jen v tričku, protože sluníčko už dokáže v závětří hezky hřát. Údolí je strakaté zbytky sněhu, potok vedle domu je plný bystře tekoucí ledové vody.

Šla jsem pěšky od nás ze vsi do Dvora Králové a zaslechla jsem to. Zurčení.

Sedím na prohřátých prknech, zády se opírám o věkovité trámy milovaného domu a vím, že jen kousek vedle mě, ve stínu, pořád vládne lezavá zima. Dýchám čerstvý vzduch vonící vodou a rozmrzající půdou a poslouchám zurčení tisíců malých potůčků z tajícího sněhu. Je to chvíle dechberoucí krásy a té nejčistší radosti.

Zavrtím hlavou a opět stojím na silnici pod zjizveným svahem plným pořezaných klád. Ale ten zvuk probuzené vody, ten je stejný… pokud ho nepřehluší hluk projíždějících aut.
Jdu dál, vzpomínám a přemýšlím. A vím, v čem jsou mé představy nové. Dnes si hlavně přeju, abychom tuhle živou vodu dokázali nějak rozumně v krajině zadržet. Protože až země zase vyprahne, vzpomínka stačit nebude - budeme potřebovat tu vodu.

Dagmar Ruščáková, novinářka a publicistka, šéfredaktorka internetového deníku o zvířatech a lidech Dedeník a externí spolupracovník Českého rozhlasu Hradec Králové.

Dagmar Ruščáková