Dagmar Ruščáková: Taktak

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Bez budíku

Stačilo málo, aby z něj zbyla hromádka střepů a mně jen oči pro pláč. Pečlivě jsem ho uložila s vědomím, že jsem už tento těžko nahraditelný kousek jemného porcelánu nemusela mít. Bylo to zkrátka taktak.

Taktak. To je ta chvíle, kdy je průšvih tak blízko, že vám dýchne za krk. Okamžik, kdy se srdce v úleku pozastaví. Od úplných hloupostí, jako je třeba skoro rozbitý hrníček, kde jde jen o vlastní sentiment, až po situace, kdy jde o život. A často nejen ten náš.

Obvykle se tak stává v provozu na silnicích. Řídím denně, a už mnohokrát mě napadlo, jak nejistá loterie to je. Můžu celý život jezdit bezpečně, nezpůsobit jedinou nehodu, a případné pokuty mít jen za parkování. Ale pak přijde okamžik, kdy něco přehlédnu, nebo mi není dobře, takže nereaguju dostatečně rychle, a malér je na světě.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Pěkně si třísknout

Mezi malérem a běžnou rutinou se pak nacházejí ony taktak okamžiky. Kdy se nám podaří někomu nebo něčemu na poslední okamžik vyhnout, nebo někdo jiný pohotově zareaguje, a naši chybu vykryje svým chováním. Taktak okamžiky jsou prostě chvíle, kdy se na nás usměje štěstí.

Není nárokové, někdy je a někdy není. A já jsem přesvědčená, že pokud se naším životem mihlo, je vhodné za něj aspoň symbolicky zaplatit. Nebo spíš ho poslat dál. Formy jsou různé - od laskavosti až ke konkrétní pomoci těm, kdo štěstí právě nemají.

Možná se tak bude štěstí rádo vracet. Třeba se mi pak při uspěchaném krájení zeleniny nůž zařízne skutečně do rajčete, a ne do prstu. Navzdory tomu, jak nepozorně to rajče držím.