Dagmar Ruščáková: Bez hlasu

03225878.jpeg
03225878.jpeg
0:00
/
0:00

Minulý pátek jsem ztratila hlas a nemohla ho najít ani po všech obvyklých léčivých procedurách. Mívám s hlasem problémy celkem často, ale abych takhle důkladně oněměla, to se mi už opravdu dávno nestalo. Napadlo mě, že jsem se dočasně stala ideální manželkou - mohu dělat všechno jako obvykle, jen bez řečí.

Když mě ale potom můj muž telefonoval a handsfree v autě mu nedokázalo předat mé sípání, trochu jsem o dokonalosti svého němého stavu zapochybovala. „Jo, slyším tě,“ zkusila jsem němě hulákat, ale bez úspěchu. Naštěstí to nebral osobně - myslel, že jde o technickou poruchu.

Vzpomněla jsem si na naše představení, které jsme v září hrály s Dedivadlem ve Velichovkách. Jedna z mých hereček byla nastydlá a mluvila jen tak tak. Když jsem vítala diváky a jen zpola žertem je prosila, aby si radši sedali do bližších řad, protože jedna z mých dam je hlasově indisponovaná, přiběhla ke mně najednou paní z publika a naléhala: „Sežeňte cukr, mám něco, co jí pomůže!“

Byla jsem překvapená, ale rychle jsem jí kolegyni předhodila - co kdyby? Za chvilku se Lucka vrátila a v očích jí málem blikalo.

„Ty jo, to byla síla,“ řekla nám… už skoro normálním hlasem. „Myslím, že to fakt pomohlo!“

Dagmar Ruščáková

A ta paní pak hrdě seděla v druhé řadě a když skvěle naladěné obecenstvo doslova řvalo smíchy, věděla, že na tom má také kousek zásluhy.

Ale tím hlasové příhody nekončily. Po představení za mnou přišla starší paní a s krásným úsměvem mi řekla: „Že jste to vy! Ta paní, co mluví do hradeckého rádia!“ A já s úžasem a vděčností přisvědčila - tak málokdy se setkám s někým, kdo mě v rozhlase poslouchá. Ale nejlepší bylo, když upřímně dodala: „Poznala jsem vás po hlase!“

Spustit audio

Související