Ztrácíme schopnost prožívat radost z drobností. Pak jsme odsouzeni do pastičky věčné nespokojenosti
Radost jako přirozená emoce, se kterou se člověk narodí, ale ne vždy se mu podaří si ji uchovat po celý život. Jak tedy docílit toho, aby jí bylo v našich životech dostatek? Jaké jsou zdroje a formy radosti, proč ji někteří spojují s touhou být bohatý a proč si někteří radost nechtějí dovolit?
Nejen o radosti v našem životě si povídáme s psycholožkou Janou Kastnerovou.
Radost je velmi důležitá, a to právě z toho důvodu, že je to nám přirozená emoce, se kterou se rodíme, jako všichni lidi na světě. Je to primární emoce, která má svůj význam. Je to jeden z navigátorů toho, jak se v životě cítíme.
Naše společnost je výkonová. Odkládáme radost a spokojenost, až se naše plány naplní. A to není dobře, to nám škodí.
Jana Kastnerová, psycholožka
Nemáte pocit, když jdete po ulici, že se radost vytrácí a potkáváme zachmuřené lidi?
Je to možné. Myslím, že teď je trošku i zachmuřenější příroda a svět kolem nás, takže se trošku choulíme více do sebe. Je to přirozené, je to docela i v pořádku, pokud nejdeme moc hluboko do těch chmur.
Čtěte také
Ale samozřejmě, když se podíváme na vývoj společnosti a celosvětového dění, tak těch pozitivních zpráv a podnětů k radosti, nemáme. Ale rozhodně bychom v tom neměli zůstávat dlouho a měli vědět, že radost můžeme do života nějakým způsobem přinášet, můžeme se o ni snažit, máme si tvořit pozitivno.
Pozitivní i negativní emoce se v našem životě vyvíjejí. Je také samozřejmě je důležité, v jaké společnosti ten jedinec žije. Zejména na východě jsou národy, které opravdu žijí ve velmi malé hojnosti, ale žijí v kultuře spíše vnitřního pocitu a klidu. Jsou k tomu vedeni.
Čtěte také
My jsme zase vedeni k něčemu jinému, naše společnost je hodně výkonová, chceme dosahovat úspěchu. Odkládáme často i naši radost a spokojenost, až se všechny naše plány naplní. A to není dobře, to nám škodí, protože ztrácíme možnost prožívat radost i z nějakých drobností a jednoduchosti, které jsou tady teď.
Očekáváme, že se něco stane, ale my budoucnost neznáme a ono se to nemusí stát. Potom prožíváme zklamání, takže jsme trošku odsouzeni do pastičky věčné nespokojenosti, což se nám docela často děje.
Hodně cizinců nás vnímá tak, že se neusmíváme, jsme trochu sobečtí, opatrní, občas zlí a nikdy nemáme dobrou náladu. Souhlasíte?
Čtěte také
Nerada bych rozpoutávala nějaké kategorizace, to moc ráda nemám. Protože jakmile se dáme do nějaké škatulky či kategorie, tak jsme v takovém boxu, ze kterého není cesty ven. Já bych se raději otevřela myšlence, že můžeme tvořit a můžeme růst.
Ptejme se, jak jsem spokojený, jak se mi daří, jaký život žiji a jaké emoce prožívám. A pokud neprožívám spokojenost, tak hledejme cesty, jak to udělat. A není důležité, jaké jsem národnosti. Ale pokud se toto o nás říká, tak to můžeme všichni změnit. Můžeme si pomoci k tomu, abychom měli tu vizitku navenek jinou. Ale začít se musí u jednotlivce. Každý sám u sebe.
Celou radioporadnu nejen o radosti s psycholožkou Janou Kastnerovou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

