„Tělo si pamatuje“. Za zdravotními problémy často stojí naše potlačované nebo negativní emoce

MUDr. David Skorunka, Ph.D. z Ústavu preventivního lékařství Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové hovořil v naší radioporadně na téma: Psychosomatika a její vliv na vznik nemocí.

Jak vlastně psychická pohoda ovlivňuje naše fyzické zdraví? A psychosomatická medicína se tím zabývá. Jaké využívá základní principy?

Úplně nejjednodušší základní princip je vědomí provázanosti. Tzn. biologické faktory, psychologické a sociální. Samozřejmě lidský organismus nebo jakýkoliv živočišný druh má nějaké genetické dispozice, ale ty jsou v nějakém provázané vývoji s tím, jak život člověka probíhá, jaké vývojové okolnosti na nás působí.

Pro náš rozvoj potřebujeme určitou zátěž, ale také pocit bezpečí a jistoty. Tato vyváženost a kombinace je hodně důležitá.
MUDr. David Skorunka, Ph.D., Ústav preventivního lékařství Lékařské fakulty UK v Hradci Králové

A také v jakém společenském kontextu, tedy ve vztazích, ale i širších společenských vazbách žijeme. Provázanost je prostě jasná, byť až v posledních, řekněme, 10 či 15 letech přibývá dost důkazů i detailního popsání mechanismů třeba díky neurovědám.

Jak k tomu přistupují praktičtí lékaři? Zohledňují tuto provázanost?

Optimističtější kolegové si myslí, že jsme v tomto udělali velký posun. Na druhou stranu pacientská zkušenost, kterou já slyším v psychiatrické ordinaci, tomu úplně nenapovídá. Záleží také s kým se srovnáváme. Určitě za posledních 20 let jsme udělali nějaký posun. Ale v porovnání například s Německem nebo Rakouskem, kde je psychosomatická medicína víc ukotvená už i na lékařských fakultách a následně v postgraduálním studiu, tam pořád ještě máme co dohánět.

Čtěte také

Jiří Kastner: Psychická odolnost = psychická imunita. Je lepší stresu předcházet, než ho řešit

Všude se zdůrazňuje, že když budeme dobře naladěni a budeme se starat o svůj psychický stav, tak bychom měli být víc v pohodě.

To je určitě pravda. Na druhou stranu nežijeme ve vakuu, ale máme za sebou nějaký vývoj, jinou startovní linii. A pak také žijeme v nějakém společenském kontextu nebo v nějaké situaci. Teď žijeme v téměř dva roky trvající koronavirové pandemii, která s sebou přinesla spoustu nejistoty, omezení a změn, na které jsme nebyli připraveni. Zpočátku tam tedy převažovala hlavně hrozba nejistoty, a to na nás samozřejmě také působí.

Jsou případy, kdy se pacient z pohledu lékařů po různých vyšetřeních jeví jako zdravý, ale on se přitom tak necítí. Kdo potom nastupuje, vy jako psychiatr?

Úplně ideální je situace, když praktický lékař, který má tu nevděčnou úlohu mít povědomí o celé medicíně, má i nějaké psychoterapeutické vzdělání a umí navázat terapeutický vztah se svým pacientem a případně přizvat ke spolupráci rodinu.

Čtěte také

Syndrom vyhoření je tu. Pracovat na 100 procent je málo, musí se ještě přidat. Jak jste na tom vy?

Samozřejmě prvním úkolem je adekvátně vyšetřit takového člověka a zjistit, jestli se tam skutečně neodehrává nějaký patologický proces ve smyslu třeba zhoubného onemocnění. Pokud se nic takového neukáže a ten člověk má stále nějaké potíže a necítí se dobře, tak nastal čas přesměrovat pozornost právě na životní příběh onoho člověka, co se v něm odehrává, s čím zápasí.

Ne vždy to jsou vědomé záležitosti, ale minimálně první mapování by mělo být v možnostech a schopnostech praktického lékaře.

Jinými slovy, když se nic neprokáže, tak je problém v naší hlavě?

Ten obrat v hlavě je pravdivý jen částečně. V hlavě máme uložen mozek, který je složen z mnoha struktur a je vytvářen složitými neuronálními sítěmi. Jsou to triliony spojení.

Čtěte také

Úzkostné poruchy jako reakce na životní stres. Jejich léčbu vám osvětlí MUDr. Petr Hrubeš

A tato spojení jsou také provázána s dalšími částmi organismu prostřednictvím autonomního nervového systému, což je vlastně pavučina, která propojuje vše v našem těle.

A když emoční centra, která vyhodnocují naši životní situaci a kvalitu našich vztahů, nebo vnější hrozbu, například v podobě koronaviru, tak prostřednictvím autonomního nervového systému se to samozřejmě promítá do různých částí těla.

A pak už záleží na genetických dispozicích, kde máme tzv. nejslabší místo, kde se pak symptomatologie může projevit.

Tedy v hlavě je to částečně, ale pokud jsou ty symptomy tělesné, tak jen s hlavou nevystačíme.

Stres a strach na druhou stranu k našemu životu prostě patří. Takže za jakých okolností se potom mohou stát příčinou nějakého onemocnění?

To je značně individuální. Stres je česky řečeno zátěžová situace. Ta přichází v podobě nějakého vnitřního nebo vnějšího podnětu.

Čtěte také

Zuzana Vostrovská z manželské poradny: Neexistuje nevychovatelné dítě, jen nevychovatelní rodiče

Ale potom je tam také nějaká jedinečná odpověď našeho organismu. To, jak organismus zareaguje, je z velké míry dáno genetickou dispozicí a dědičností.

Ale také je to spoluvytvářené tím, jak se vyvíjí u člověka odolnost. A tady nastupují vztahově vývojové faktory, v jakém prostředí člověk vyrůstá, jak na něj působí jeho nejbližší, jak třeba dítě rozumí svým stavům mysli a svému tělu a jak zvládá první zátěžové krůčky. To jsou takové drobné kamínky, ze kterých se pak se skládá naše odolnost. Ta má i stránku biologickou neboli tělesnou.

Takže to můžeme ovlivnit my jako rodiče, případně prarodiče?

Určitě. Na druhou stranu to neznamená, že když dítě stoná, tak za to rodiče můžou nebo dělají nějakou chybu. Ale jde o kombinaci péče a přiměřeného vystavování nějaké zátěži, na které si dítě trénuje svoji odolnost. Tato vyváženost a kombinace je hodně důležitá.

MUDr. David Skorunka, Ph.D. ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Protože jedna věc je, že pro svůj vývoj potřebujeme nějakou zátěž. Ale na druhou stranu také potřebujeme mít nějaký pocit bezpečí a jistoty, pocit kontroly nebo autorství vlastního života. A pokud jsme zahlceni opačnou zkušeností, jako je bezmoc, hrozba a nejistota, tak to má samozřejmě negativní dopad ve vývoji i na naše tělo.

Celý rozhovor s MUDr. Davidem Skorunkou, Ph.D. si můžete poslechnout v našem audioarchivu.