Zkušenosti z válečných konfliktů chce předávat dál. Snaží se obnovit na školách i brannou výchovu

9. srpen 2022

Východočech Michal Koďousek pracoval 25 let pro Armádu České republiky u průzkumných zdravotnických jednotek, kde prošel různými velitelskými i štábními funkcemi, mimo jiné jako instruktor přežití. Zkušenosti má také ze zahraničních misí v Bosně, Kosovu, Iráku i Afghánistánu.

Od pohledu je vidět, že máte rád sport. Nebo se pletu?
Ano, mám rád sport.

Ten vás také dovedl k profesi profesionálního vojáka? Nebo byl ten důvod úplně jiný?
Víceméně ano. Nastoupil jsem jako voják základní služby do Vimperka k druhému průzkumnému praporu a tam to bylo i středisko vrcholového sportu. Ráno rozcvičky, pak nějaký střelby, taktika, oběd, odpoledne něco zase sportovního, takže mě to bavilo. Tak jsem tam zůstal.

Přežití jsem měl jako denní chleba. Základem jsou vědomosti, které vás v krizi zachrání. Že umřu, je fakt a naučil jsem se s ním žít.
Michal Koďousek, bývalý průzkumník Armády ČR

Zmínil jste průzkumný prapor. Mám pocit, že to je snad nejnáročnější a nejbezpečnější ze všech možných činností u vojáků.
Dá se říct, že kromě nějakých speciálních jednotek je to taková elitnější jednotka. Práce tam je relativně náročná, ale zase má své kouzlo. Průzkumné jednotky jsou v podstatě neviditelné a neslyšitelné. Musí něco sledovat, pozorovat a hlásit. Tak se to dá zjednodušeně říct.

Čtěte také

Vy jste zažil mnoho novodobých konfliktů, první byl v Bosně v letech 1997 až 98. Konflikt asi vnímá člověk jinak, když je mu 20 let a potom 40. Byla vaše první mise byla nejtěžší?
Úplně tak to není. Každopádně, jak jste říkala, člověk vnímá věci jinak ve 20 letech a potom ve 40 nebo později. Vnímá, jak se vše mění. Takže i člověk dojde k nějaké změně, ale nejtěžší ta Bosna asi nebyla. Kosovo bylo relativně náročnější, protože tam jsme byli pořád někde venku. Vysadili nás někde u srbských hranic a třeba pět dní jsme tam pozorovali, co se děje. Spolu s dalšími úkoly. Takže Kosovo bylo mnohem těžší. Každá ta mise měla nějaká svá specifika.

Ve válce vidí člověk spoustu utrpení, máte pocit, že vás to změnilo?
Že by mě to úplně změnilo, to se říct nedá, ale člověk na spoustu věcí potom nahlíží jinak. Začne si mnoha věcí víc vážit. Předtím mu přišly samozřejmé, takže v tomto ohledu to člověka změní.

Čtěte také

Každý člověk má hranici strachu nastavenou jinak, ovšem riziko je ve válečných konfliktech vždy. Bál jste se někdy o svůj život?
Já to mám právě nastaveno úplně jinak než většina lidí, takže já jsem s tímto problémy nikdy neměl. Připouštěl jsem si samozřejmě, že se může něco stát, ale prostě s tím jsem tam šel a to, že umřu, je fakt neměnný. Naučil jsem se s ním žít a pracovat. Až to přijde, tak to přijde. Mám to tak nastavené.

Svět je stále v nějakém konfliktu. Vy už sice nejste ve službě, ale kdyby to bylo nutné, jel byste opět někam pomáhat?
Nevím, jak to přesně říci, ale ono v tom konfliktu nějak moc pomáhat nejde. Já si myslím, že to vždy odnesou nevinní lidé. Protože pár nějakých bláznů se někde rozhodne a pak už to jde těžko zastavit.

Když v krizové situaci zvládnete první den, je velká šance, že budete žít i dál. Není to stoprocentní pravidlo, ale nejdůležitější.
Michal Koďousek, lektor kurzů přežití

Vy jste skončil v armádě i z toho důvodu, že se vám narodil synek. Takže jste v tuto chvíli na otcovské dovolené?
Na rodičovské, ano, ještě teď do konce roku. V září jde syn do školky, ale musím říct, že to byly úplně super dva roky. S manželkou jsme se prohodili, když byl malému rok, a neměnil bych. Opravdu jsem si to užil. Je to největší radost mého života, vřele to všem doporučuji, kdo by si to chtěl vyzkoušet.

Čtěte také

Po 25 letech, kdy jste toho hodně zažil a natrénoval, teď předáváte své zkušenosti v rámci kurzů přežití. Co je podle vás základem přežití?
Přemýšlím, jak to říct jednoduše. Základem přežití je v podstatě soubor nějakých vědomostí a poznatků, které vás v krizových situacích zachrání a pomohou vám. Protože jsem byl u průzkumných jednotek, tak jsme tam měli přežití jako denní chleba. Člověk byl pořád někde venku a to byl základ přípravy vojáků.

Lidé z města si řeknou, zkusím něco jiného, pojedu do přírody, dám si kurz přežití. Může se tam netrénovanému člověku něco stát nebo za tím je skutečně jen zážitek?
Je to víceméně o zážitcích. Ale záleží, jak to chce kdo zažít a kam jede přežívat. Spousta lidí si myslí, že přežití je nějaké chytání jelenů kyjem, lovení oštěpem nebo jezení červů. Ale základem přežití je být opravdu připravený, umět si vše naplánovat a vlastně se vůbec do krizových situací nedostat. Takže my na kurzech učíme lidi, jak ta rizika eliminovat na minimum, aby člověk zůstal v pohodě. Pro přežití se udává nejdůležitějších prvních 24 hodin. Když přežiji první den v nějaké krizové situaci, tak je velká šance, že přežiji i dál. Samozřejmě není to stoprocentní pravidlo, ale je to nejdůležitější.

Nepanikařit, to je úplný ten základ?
Tím, že tu aktivitu musíte udělat, máte nějaký plán, jste na ty situace připravený, tak potom by člověk panikařit neměl, protože se naučí ty krize zvládat.

Čtěte také

Jsem z generace, která zažila branná cvičení, běhali jsme s plynovou maskou a s igelitovými pytlíky na nohou někde po louce. Něco takového děláte také pro děti?
Kamarád Daniel Ďuriš, bývalý voják, výsadkář a zdravotník, rozjel kurzy pro děti a školy na Šumavě, v okolí Klatov. A dohodli jsme se, že tuto aktivitu rozjedu ve východních Čechách. Je to v zárodku, ozvalo se mi pár prvních škol, na září už máme domluveny nějaké termíny a uvidíme. Ale nebudou tam pytlíky a gumičky, máme vymyšlený asi čtyřkilometrový okruh, trasu s několika stanovišti, kde budou děti plnit různé disciplíny. Je tam práce s mapou, orientace v terénu, stavba přístřešku, rozdělávání ohňů, příprava a filtrace vody, základy první pomoci.

Trošku mi to připomíná skautskou dovednost, která by měla být takovým základem pro život každého člověka.
Lidé si myslí, kurzy přežití jsou víceméně takový skauting, tramping a pobyt v přírodě. Samozřejmě pak pro ty vojenské věci jsou tam nějaká specifika navíc, ale ten základ je stále stejný. Je to úplně jedno. Prostě oheň musím nějak rozdělat a přístřešek postavit. Způsobů a variant je víc, ale základy jsou stejné.

Michal Koďousek a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Za jak dlouho rozděláte oheň?
To hodně závisí na počasí a na terénu. Někdy je to za pár vteřin, někdy to jsou minuty. A v určitých podmínkách by to mohly být klidně i hodiny. Nezdá se to, ale spousta lidí je šikovných, ale víceméně to jsou ti, kteří jezdí na hory a už odmala žijí s přírodou. Mnoho lidí jezdí kempovat do hor, na různé relativně už opravdu náročné treky a zvládají to. A pak je ovšem spousta dětí, včetně těch mých, které jen sedí u mobilu. Něco jsem je už tedy naučil, ale není to prostě tak, že by chtěly samy, že je to baví. Musím je vyhnat a nutit je k tomu, což si myslím, že není úplně dobré. A navíc mám pocit, že se s dětmi jen všeobecně zhoršuje.

Buďme optimističtí. Branná výchova, pokud se podaří v tom duchu, jaký jste nastínil, v tom skautském, tak by mohla být tím správným příspěvkem. Michal Koďousek byl naším hostem.

Spustit audio

Související