Všem mlýnům přeji, aby měly štěstí na majitele. Máme u nás unikáty, tvrdí molinolog Radim Urbánek

Tak v prvé řadě, proč mlýny? Chtěl jste být mlynářem?
Vůbec ne. Ale zhruba před 30 lety jsem se začal zabývat lidovým stavitelstvím a tam je vazba na mlynářství už je velmi úzká, protože vysoké procento mlýnů jsou zároveň lidové stavby.

Radim Urbánek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Pavla Kindernayová,Český rozhlas

Ale určitě vás svět mlynářů něčím fascinuje.
Technikou. Já jsem původně technik, středoškolské vzdělání mám technické. Od dětství jsem se o techniku zajímal, můj táta je technik, tak to asi hraje také roli. Táta, přestože je technik, tak se hodně zajímá také o historii hodně, obojí se skloubilo hezky dohromady.

V minulosti byste mlynáře poznali podle zubů. Protože jak se mu na nich usazoval moučný prach, tak se mu chrup kazil.
PhDr. Radim Urbánek, molinolog a ředitel Městského muzea v Ústí nad Orlicí

Já si ale za mlynářstvím představím také prašné prostředí a spoustu malých zvířátek, která pobíhají po stavení.
Je to přesně tak. Pokud se týká prachu, tak je zajímavé, že v minulosti byste mlynáře, i kdyby se převlékl takzvaně do civilu a neměl by své bílé oblečení, bílou čepici, tak byste ho poznala podle zubů. Protože jak se mu moučný prach usazoval na zubech, tak se mu chrup kazil. Moučný prach obsahuje hlavně dvě složky, jednou z nich jsou sacharidy, ale v podobě takzvaných škrobů a na sacharidy se mění až ve chvíli, kdy přijdou do vlhka. A to bylo právě na zubech, takže se jim kazily.

Čtěte také

Pan otec vám příběh o místním vodníkovi poví i v mlýně Dřevíček, nejen Na samotě u lesa

A co ta zvířátka?
To souvisí s tím, že se pracuje s organickým materiálem, tedy nejdříve se zrnem, pak se z něj stane melivo, ve chvíli, kdy zrno poprvé semeleme, takzvaně rozšrotujeme. A teprve potom následuje dělení do frakcí pomocí sít a profoukávání vzduchem. To i v minulosti, nejen teď u moderních mlýnů.

Ale co ty myšky a hlodavci?
Pokud se týká myší a hlodavců, tak bohužel ve mlýnech byli běžnou součástí. Takže se jednak lovili mechanicky, možná jste viděla někde v muzeu v přírodě sériové lapače na myši, ty jsou právě dost často ze mlýnů, protože tam jedna pastička nestačila. A potom probíhala i likvidace biologických škůdců pomocí plynu, což se ve mlýnech dělá minimálně od začátku dvacátého století. Nejspíš narážíte na smutnou až tragickou záležitost, že bohužel je tam vazba i na likvidační koncentrační tábory.

Cyklon B.
Přesně tak, jen dnes má jiný obchodní název.

Vodní mlýn v Podorlickém skanzenu v Krňovicích|foto:Milan Baják,Český rozhlas

Dozvěděla jsem se to teprve nedávno a přiznám se, že mě to překvapilo.
To nebyl vynález nacistů, oni jen převzali něco, co už se průmyslově vyrábělo. Ale průmyslově se to vyrábělo pro mírové účely, navíc to bylo ještě spojené s potravinami, takže tam původně žádná vazba na nic tragického nebyla. Ale bohužel politika z toho potom tragickou věc dokázala udělat.

Čtěte také

Starý Hrnčířův mlýn v Českém Meziříčí opravuje parta nadšenců. Čeká je ale spousta namáhavé práce

Říká se, že mlynáři patřili mezi nejvzdělanější lidi. Že vymysleli spoustu věcí, které se využívají dodnes. A mlýny se dědily z generace na generaci, máte nějakého mlynáře mezi svými předky?
Nemám. Ale mě mlýny vždy zajímaly, abych pochopil, jak fungují. A k tomu je potřebí dvou věci. Za prvé znalosti a za druhé experiment. Zkusit si vlastníma rukama určitou věc a první věc je znát, vědět, jak se to dělá v dnešní době, popřípadě, jak se to mohlo asi dělat v minulosti. Takže jsem absolvoval asi před 15 lety v Pardubicích na tehdejší potravinářské škole mlynářský kurz.

Chtěl jste si vše vyzkoušet.
Ano, ale to souviselo zase s oním experimentem, s tou vlastní praxí. Takže v dnešní době umím mlít nejen na ručních mlýncích, jeden i vlastníme se ženou, ale zároveň jsme mleli i na několika vodních mlýnech, začali jsme na Slovensku, tam jsme mleli dvakrát před lety. A potom v dalších mlýnech, například v Býkovicích kousek od Brna.

Takže vaši předci sice mlynářští nejsou, ale vy vesele melete a určitě jste měl odjakživa za lubem, že nám o tom povyprávíte.
Teď narážíte na to, abych vysvětlil, co znamená ono mít za lubem. Zálubné je prostor mezi mlecími kameny, ty jsou dva, jeden leží, druhý se pohybuje. Horní, takzvaný běhoun, semílá na spodním, který je statický neboli ležák. A protože by nám to všechno padalo kolem a onen rozprach, o kterém už také byla řeč, by byl v daleko větším množství a mlynáři by ztráceli, museli by to takzvaně doplácet ze svého, tak na kamenech se už nejpozději ve vrcholném středověku, možná ještě dříve, objevují takzvané luby. Vypadá jako velká dřevěná nádoba, díž, která se poklopí ze shora a snižuje rozprach. A to, co se objeví mezi lubem, tedy tou dřevěnou nádobou, a vlastním kamenem, tomu se říká zálubné. Tam je prostor, který podle velikosti kamenů může držet až klidně 15 kilogramů meliva. A pokud si to mlynář každý týden vymetl, tak si krásně polepšil. Mít za lubem tedy znamená mít něco navíc.

Čtěte také

V bývalé papírně v Hronově, které se mezi místními říká také Čapkův mlýn, vznikne nová expozice

Víte, kolik je celkem mlýnů v našem Královéhradeckém kraji?
Vidíte, tak to jste mě zarazila. Číslo nevím, jsou to stovky. Pro představu, v celé republice kolem roku 1900 se jednalo zhruba o 10 000 mlýnů. Zájemcům si dovolím nabídnout zajímavou věc a to je nahlédnout do volně přístupné databáze, která se jmenuje vodnimlyny.cz. To je největší databáze na celém světě.

Všude jste byl?
Ne, to by ani nešlo. Prošel jsem necelých 600 mlýnů u nás a v zahraničí asi stovku. Ale i tak je to číslo velmi vysoké.

Nové vantroky ratibořického mlýna a vodního mandlu|foto:Romana Pacáková,Český rozhlas

Který mlýn je váš nejoblíbenější v Královéhradeckém kraji?
Ono jich je povícero. Musel bych jmenovat určitě Dřevíček v Horní Dřevíči, dál by se jednalo o ratibořický mlýn, ale zmínil bych také mlýn v Tužíně, číslo popisné je 36, nazývá se jinak Andrlův. Ten je zajímavý hned z několika důvodů. Jednak je to mlýn s nejvyspělejším, a to v rámci celé střední Evropy, takzvaným polouměleckým složením. To bylo kompromisní složení. Jen velmi stručně zmíním, že existuje složení obyčejné, což jsou dva mlecí kameny a u nich jednoduché vysávací zařízení v rámci takzvané moučnice, což je velká dřevěná skříň, uvnitř se pohybuje asi metr a půl dlouhý rukávec a vysává mouku. Na výskoku pak ještě mechanicky pohybované síto žejbro. Pokud to teď neznělo úplně srozumitelně, tak jen dodám, že to jsou ony mlýny, které známe z muzeí v přírodě. Zubrnice, Veselý kopec a tak dále.

Čtěte také

Kolo, kolo mlýnský aneb příběhy vodních mlýnů na Žacléřsku. To je voda na váš prázdninový mlýn

Máte i doma ve stodole s manželkou takový, jak jste říkal?
Bez vysévání, ve stodole ano, to jste správně informovaná. Máme staré hospodářské stroje, tak proto ve stodole. A tohle je nahoře v části, kde je bydlení, tak tam je ruční mlýnek. Ale my vyséváme ručně síty potom zvlášť.

Vy jste trošku nakousnul Ratibořice, to je určitě nejznámější mlýn pro nás všechny. Čím je zajímavý?
Je zajímavý díky kulturně historickým souvislostem, měnil se naprosto atypicky, jinak než ostatní mlýny. Nejdřív si představme ten mlýn, který tam vidíme dnes. To znamená v klasicistní podobě, první polovina devatenáctého století, Božena Němcová, její román Babička. Tak tam jsme správně.

Čtěte také

Jediný fungující vodní mandl u nás najdete v Ratibořicích. Pamatuje malou Barunku Panklovou

V druhé polovině devatenáctého století se mlýn přestavěl a z toho zmíněného obyčejného složení se tam osadilo složení umělecké. Zjednodušeně řečeno, je továrně vyráběné. Ale na to už nestačí dvě podlaží, tedy na tento malý mlýn se musela vytvořit i střešní nástavba. Ovšem přišla doba kolem první světové války, mlýn se přestavil na tkalcovnu, zmizela i ona střešní nástavba. A potom přišel rok 1950, kdy se česká společnost rozhodla, že objekt představí zpátky zase do podoby klasicistního mlýna, aby nám to připomínalo právě dobu Babičky. Zmizela střešní nástavba, zmizely přístavby, které se týkaly textilní výroby, konkrétně tam byla tkalcovská dílna. Vedle se nacházel mandl, který je tam zhruba 25 let zpátky znovu postavený díky zakladateli české molinologie Luďku Štěpánovi. Je to nádhera, ale zároveň se tam zpátky osadilo obyčejné složení, tedy opět se vracíme k mlecím kamenům, k němu krupník, zařízení na výrobu krup z ječmene.

Takže teď v Ratibořicích vidíme znovu, co tam bylo na samém začátku?
To bohužel nevidíme, protože ten, kdo to v roce 1951 a asi v následujících dvou letech přestavoval, tak nerozuměl mlýnské technologii. Vzal to zmíněné žejbro, ono mechanicky pohybované síto a osadil ho dovnitř, do moučné truhly. A vytvořil z toho něco, co můžeme vidět na západ a na východ od nás, ale ne v českých zemích.

Vnitřní technologickou část repliky větrného mlýna v Borovnici postavil jeden ze tří žijících českých sekerníků František Mikyška.
PhDr. Radim Urbánek, molinolog a ředitel Městského muzea v Ústí nad Orlicí

Ještě jeden mlýn bych závěrem ráda připomněla. Protože v našem regionu je jeden velmi netradiční větrný mlýn, což je sice replika, ale unikátní.
Unikát je to naprostý, protože se jedná o znovu postavený větrný mlýn, konkrétně v Borovnici kousíček od Nové Paky. Mluvíme o něm z toho důvodu, že jak v českých zemích, tak obecně v celé střední Evropě větrné mlýny znovu nevznikají. Pokud vznikají, tak jsou to různé repliky v podobě rozhleden, ale tohle je skutečný větrný mlýn, takzvaně německého typu, což sice není úplně přesné, ale znamená to dřevěný větrný mlýn, který se proti směru větru natáčí úplně celý. Proč je zajímavý? Protože jeho vnitřní technologickou část postavil jeden z tří žijících českých sekerníků František Mikyška. A musím zmínit jméno ještě jednoho člověka a tím je Jiří Chvojka. To je člověk, který se v Borovnici přes 20 let snažil o propagaci myšlenky, postavme si mlýn.

Čtěte také

V Borovnici se bude mlít mouka. Nadšenci ze spolku Větrák postavili funkční repliku větrného mlýna

Byl jste se už v Borovnici podívat?
Samozřejmě, ještě v době výstavby. Teď jsme bohužel v interiéru ještě s manželkou nebyli, ale máme to v plánu, až budeme mít cestu kolem, snad v letošním roce. Ale jinak mlýn znám z fotografií a vím, jakým způsobem byl dokončen.

Má 11 metrů a 4 otáčivé perutě, ručně jako v jedné pohádce. Ale to tam asi lidé neroztáčejí.
To určitě ne, ono to ani není možné. V té pohádce je to naznačené, ale ve skutečnosti by člověk musel, aby dokázal takové složení roztočit, vyvinout sílu alespoň 1,5 koňské síly. A toho člověk není schopen.

Mlýn Dřevíček se nachází v Horním Dřevíči u Stárkova v malebném údolí potoka Olšavka|foto:Jiřina Šmídová,Český rozhlas

Myslíte, že mají mlýny budoucnost a budou v našem regionu přibývat?
Jestli budou přibývat, nevím, nepředpokládal bych to. A v mnoha případech by to nemuselo být šťastné, mohly by vzniknout různé až kýčovité napodobeniny. Ale všem vodním i větrným mlýnům přeji, aby měly štěstí na majitele, kteří se je budou snažit zachránit v té podobě, v které je máme. Protože mnoho dalších historických vzniknout nemůže. V podstatě žádný další historický. Ale ty, které tu máme, jsou docela unikátní. Tady v Královéhradeckém kraji bychom měli zmínit ještě jeden mlýn, který se dochoval už jen v torzu, a to je mlýn pevnostní v Josefově, těch v republice mnoho není. Známe takový ještě u terezínské pevnosti, tam jsou dokonce dva, žitný a pšeničný, ale tento na kraji Josefova je zajímavý tím, že se nemohl dál vyvíjet, protože na sobě měl masivní klenby, takzvaný bombenfestung, obranu proti dělostřeleckému bombardování.

Pavla Kindernayová a Radim Urbánek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Pavla Kindernayová,Český rozhlas

Radim Urbánek, molinolog, ředitel Městského muzea v Ústí nad Orlicí, neztrácí optimismus, a to je moc dobře. A možná jsme některé posluchače inspirovali, aby vyrazili k mlýnu, u kterého budou hledat třeba zmíněné ono za lubem.