Všechny role jsou vlastně o lásce a vztazích. Podobně jako v životě. Usmívá se Natálie Holíková

8 fotografií

V Hradci Králové už hrajete nějaký ten pátek, viďte?
Pár pátků to bude, asi 9 let.

Vy jste rodačka z Ostravy, tak jak jste nakonec ocitla tady v Hradci?
Přes konkurz. David Drábek si mne nabral a potom odjel, ale to nevadí. Jsem ráda, že mě sem vzal, jsem tady šťastná a spokojená. Hradec miluju, miluju soubor Klicperova divadla. Mám ráda i našeho uměleckého šéfa Pavla Kheka, takže je všechno jak má být, celých těch 9 let.

Natálie Holíková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Co máte na Hradci tak ráda, samozřejmě kromě kolegů v divadle?
Hradec ale pro mě je především divadlo, protože většinu svého času trávím v něm. Ale na Hradci mám samozřejmě hrozně ráda přírodu, bydlím u řeky, takže každý den ráno chodím do krásné přírody. Do Ostravy se občas vracím, ale tak trochu se tam někdy dusím. V Hradci je opravdu moc hezky a tak nějak je všude blízko. Ale to dáno i fajn lidmi.

Mám ráda kontakt s lidmi. Herec musí být v takovém případě o to víc autentičtější, protože blízkost mu nic neulehčí, nedovolí faleš.
Natálie Holíková, herečka, členka souboru Klicperova divadla v Hradci Králové

Vy jste v Ostravě vystudovala konzervatoř, nechtěla jste tedy zůstat tam? Protože v Ostravě je řada dobrých divadel.
Jsou tam skvělá divadla. Já je pořád sleduji na sociálních sítích, abych měla v povědomí, co tam dělají. Zajímá mne to, protože tam mám přátele. Tenkrát se vybíralo do Národního divadla Moravskoslezského, ale konkurz nedopadl. Ale já jsem byla vlastně ráda, že jsem nakonec vypadla z rodinného hnízda a osamostatnila se.

Čtěte také

Finský kůň je alegorií toho trojského na začátku 21. století ve formě masových kuliček v mrazáku

Které role vám v Hradci přirostly k srdci nebo pro vás hodně znamenaly?
Pro mě byl nejdůležitější asi Absolvent v režii Terezy Karpianus, podle slavného filmu. Potom jsem měla ráda inscenaci Srpen v zemi indiánů, zase v režii Terezy Karpianus, za kterou dostala Zora Valchařová Poulová Thálii. Moc ráda jsem měla Radúze a Mahulenu, opět v režii Terezy. A pak třeba Český les v režii Davida Drábka, kde jsem hrála myš s ADHD. To jsou takové velké role, které si herečka přeje hned po Julii.

Někde jsem o vás četl, že jste trochu jako myš. Energická a malinko s ADHD.
Až přehnaně, ano. Přesně to jsem měla v popisu práce, takže mi to sedlo. Potom jsem se už vypracovala do role ve Strýčkovi Váňovi v režii Ivana Krejčího. A dostala jsem roli Emy v představení Lidé, místa, věci u Pavla Kheka. A ve zmíněném představení Prolomit vlny Larse von Triera, ale opět od našeho Pavla Kheka.

Natálie Holíková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Natálie Holíková

Vy jste chtěla být vždy herečkou? Měla jste komediantství v sobě už jako holka?
Ještě jsem chtěla být tanečnicí. Ale to jen jako opravdu malá holka. Tančila jsem hrozně rychle, mám to hodně spojené s pohybem. Bavilo mě projevovat se pohybově. Ale teď už i slovem.

Hodně hrajete na scéně Beseda, kde je intimnější hraní i prostředí. To máte ráda?
Mám, náš manažer Martin Sedláček říkal, že by se to teď mohlo přejmenovat ze studia Beseda na studio Natálie. Opravdu mám při těchto hlavních rolích blízký kontakt s lidmi. A mám ráda, když lidi vidím a slyším lidi, nemusím je úplně fyzicky cítit. A ráda vstupuji i přímo blízko k nim, třeba sedat si mezi ně. Pavel Khek říkal, že v tomhle jsem až trošku úchylná. Ale že jsem ráda součástí skupiny, která na nás kouká.

To mě vždy poleje horko, když se herec blíží k mé osobě, jako k divákovi.
Bojíte se, že bude interakce. Ale já po divácích nic nechci. Jen si k nim jdu sednout.

Čtěte také

Návštěva hradeckého Klicperova divadla. Je to jako v rodině, vztahy jsou pro chod divadla zásadní

Máte tedy ráda, že třeba jen pohnete víčkem a divák to vidí.
To je druhá věc. Protože jsem si myslela, že člověk tím pádem nemusí dělat velká gesta. To ale neznamená, že stačí nedělat nic. Herec musí být v takovém případě o to víc autentičtější, protože ta blízkost mu nic neulehčí, nedovolí být falešný. To znamená, že hraní musí být naprosto vědomé a opravdové, když jsou lidé metr od vás. Ale velká gesta mě taky baví, jsem i herečka velkých gest.

Pojďme se podívat blíž na představení Lidé, místa, věci.
Lidé, místa, věci měly premiéru už 3. října 2020, tedy před koronou, respektive v takové té mezifázi. Stihli jsme to odpremiérovat, ale možná tím inscenace trošku utrpěla, protože nám chybí reprízy. Teď to doháníme. Je to hra od Duncana Macmillana, hrála se v londýnském Národním divadle, pak to převzal West End, protože to mělo velký úspěch. Vlastně jsme ani nevěděla, že existuje hra, ve které je tak velká ženská role. Opravdu je to velikánský part, hlavně textový, asi 70 stran čistého textu, tedy je to velice náročná inscenace.

Čtěte také

60. léta byla zvláštní doba. Mladí nám mohou závidět, že jsme ji zažili. Ale krutě to skončilo

V den, kdy ji hrajeme, jím velmi pozvolna a pomalu, jsem hodně střídmá ve všem. Je to náročný den, protože jsem tři hodiny na jevišti a nezastavím se. Ale já to miluju. Je to o závislostech na všem možném, i co se týče vztahů. Myslím si, že vždy, když člověk spadne do nějakých závislostí, tak se to týká buď rodiny nebo vztahů.

A teď měla aktuální premiéru hra Prolomit vlny.
Prolomit vlny mělo premiéru v podstatě ve stejnou dobu, jen v roce 2021. Je to další veliká příležitost. Když mi ji Pavel Khek dával, tak říkal: Tohle je ještě těžší role. A to jsem si říkala, že už si to ani neumím představit. Ale zase mám strašně ráda tuhle roli. Prolomit vlny podle scénáře Larse von Triera, velmi známý, vlastně kultovní film. Hraje tam zase úplně jiná parta lidí, ačkoliv to opět režíroval Pavel Khek. Ale je to zase úplně jiná hra, především o obětavosti a lásce. Já si vlastně skoro všechny role sama tak nějak zaobalím, aby to bylo vždy o lásce nebo o vztazích.

Natálie Holíková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Celý rozhovor Jakuba Schmidta s herečkou Natálií Holíkovou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.