60. léta byla zvláštní doba. Mladí nám mohou závidět, že jsme ji zažili. Ale krutě to skončilo

28. listopad 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lenka Loubalová se svou hereckou partnerkou ve hře Osm žen

Dnes zamíříme na prkna hradeckého Klicperova divadla, která určitě hodně znamenala a znamenají v životě našeho hosta, herečky Lenky Loubalové. Už jen proto, že na nich prožila skoro celý svůj divadelní život. A také o něm si budeme povídat. 

Jsem moc rád, že jste přišla. I když jste kvůli nám musela brzy vstávat. Já se na to ptám vždy herců, protože o nich je známo, že hrají pozdě do noci, a pak si rádi přispí.
Fakt je, že jako dítě jsem chodila spát brzo, ale co jsem u divadla, tak se to všechno nějak zvrtlo a jsem vysloveně noční pták, jsem sova.

Kolikátá sezóna je to pro vás letos v divadle v Hradci Králové?
Jsem tady od roku 1971, takže si to můžete lehce spočítat, kolik to je. Je to prostě přes 40 let.

Lenka Loubalová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Tenkrát to bylo ovšem ještě Divadlo Vítězného února.
To byla taková velice pikantní situace, když mě přijeli nakupovat. Ředitelem byl pan Kabeláč a jel s ním soudruh Kolesa. A kupovali mě a lanařili do Klicperova divadla. A když jsme přijeli v tom roce 1971, tak pan Kabeláč byl pryč, ředitelem byl soudruh Kolesa a divadlo se jmenovalo Divadlo Vítězného února. A s tím jsem podepsala smlouvu.

To je hezké, když říkáte, že vás jeli nakupovat. To podobné jako u fotbalistů a hokejistů.
Ono se to tak říká, ano.

Říkala jsem si, dělám gymnastiku, tančím, zpívám, hraji na piano, recituji, tak prostě budu herečka.
Lenka Loubalová, herečka Klicperova divadla v Hradci Králové

Jaké to bylo v listopadu roku 1989 v divadle? Protože vy jste ony stěžejní okamžiky prožila právě v Hradci Králové. Možná jako jedna z hlavních tváří Sametové revoluce.
To ne, já myslím, že hlavní byl Olda Kužílek, náš tehdejší umělecký šéf a režisér. On byl v těch prvních dnech takový velký šéf, ale potom byl kooptován do parlamentu, takže někomu musel předat slovo. A měl tak šťastnou ruku, že ho předal mně. A tím jsem se stala tak trošku slavnou, ale nebyla jsem ten, kdo to řídil. Moderovala jsem setkání na náměstí, ale hlavou jsem úplně nebyla.

Lenka Loubalová se svými hereckými partnery ve hře Republika Králové

Jak na tu dobu vzpomínáte? Byla to euforie? Jaké to tenkrát bylo?
Byla to úžasná doba, samozřejmě. Protože to byla doba plná nadějí. Mně se líbilo, že to byla taková etická doba, taková morální. Také se ví, že se tehdy nekradlo, že vlastně policajti neměli co dělat. Ale byla to hlavně doba touhy po svobodě a já na to vzpomínám velice ráda. I když čím jsem starší, tím méně si pamatuji, ale byla to samozřejmě krása.

Lenka s Lenkou, herečka s novinářkou, Loubalová s Klicperovou, obě na půdě Klicperova divadla

Lenka Klicperová hostem Lenky Loubalové v pořadu Divadlo V podkroví

Český rozhlas Hradec Králové uvádí pořad Divadlo V podkroví. Herčka Lenka Loubalová hostí novinářku, fotografku a cestovatelku Lenku Klicperovou.

Pojďme k vaší cestě k divadlu a herectví. Vy pocházíte z Moravy.
Já jsem se narodila v Uherském Hradišti, ale tam jsem byla jen asi do pěti let. Potom si rodiče vyměnili partnery. S novým tatínkem a se svou maminkou jsme jeli do Moravské Třebové, kde tatínek zakládal neurologii a já jsem tam začala chodit do školy. Tam se tatínek stal nesmírně slavným, on byl politicky tedy velmi neslavný, měl to velice těžké a tím pádem se právě ocitl tam, byť rodilý Brňák. Ale on na to nikdy nijak nežehral, on byl pro mě velkým vzorem v tom, že si prostě všude našel proč tam žít a co tam dělat.

Jak se rodiče tvářili na to, že chcete být herečkou?
Maminka byla nesmírně ráda, protože kdysi studovala konzervatoř. Studovala u paní Vlasty Fabiánové v Brně na konzervatoři, ale můj první tatínek jí to pak zatrhnul. Takže měla velkou radost, navíc jsem k ní chodila do recitačního kroužku, který vedla v Moravské Třebové a velice úspěšně, musím říct. Tatínek byl asi trošku zklamán, protože byl sběratel výtvarného umění a doufal, že budu studovat kunsthistorii. Ale když jsem zjistila, že jsem zcela nepřipravena oproti jednomu svému spolužákovi, který šel na totéž, tak jsem se rozhodla, že půjdu na něco, co je mi bližší a zvolila jsem herectví. Říkala jsem si, dělám gymnastiku, tančím, zpívám, hraji na piano, recituji, tak prostě budu herečka.

Martin Sedláček a Lenka Loubalová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Tak jste to zkusila a jste herečka. Vystudovala jste JAMU, tedy Janáčkovu akademii múzických umění v Brně.
Byla jsem poslední, koho vzali z toho ročníku.

Tam studoval i Vladimír Menšík kdysi dávno.
Ano, byla tam spousta slavných.

Vy jste byla v ročníku s Bolkem Polívkou?
Ano, s Bolkem Polívkou, s Janou Švandovou, s Eliškou Balzerovou a s dalšími. Všichni jsou dnes v Praze.

Lenka Loubalová se svým hereckým partnerem ve hře Republika Králové

Jiří Bartoška tam byl také?
Ti byli o rok pode mnou, Bartoška, Heřmánek a moje nejlepší kamarádka Martina Eliášová, která je se mnou dodnes tady v divadle.

Vy jste nejen vynikající herečka a také skvělá vypravěčka, dlouholetá členka Klicperova divadla v Hradci Králové, ale také spisovatelka, píšete fejetony.
No, to úplně ne. Nejdříve, když jsem byla úplně mladá, tak jsem sem tam napsala nějakou báseň. A teď už pozdním věku jsem psala do našeho divadelního časopisu, který vycházel na internetu, už bohužel nevychází, jmenoval se Potlesk, není lesku bez potlesku. A tam jsem psala takové fejetony asi pět let. A teď už jen pro své přátele píšu Nočníky, když mě políbí múza a přijde to na mě. Nebo když vypiji dvě dvojky vína. Nočník se to jmenuje proto, že je to noční zpráva neboli Nočník. Píšu zásadně v noci.

A že vás ta múza líbá vždy v noci. Protože já o vás vím, že ráda spíte.
Já strašně ráda spím, ale nejraději dopoledne.

Lenka Loubalová se svými hereckými partnery ve hře Černá voda

Ještě se vrátím zpátky k vašemu příchodu do Hradce Králové v roce 1971. Bylo to vaše první angažmá po studiu?
Ano, bylo to první angažmá a bylo to strašně zvláštní. Já jsem dostala ještě nabídku do Plzně, ale jelikož už jsem měla podepsaný Hradec a navíc to také bylo blíž k mým rodičům, tak jsem zvolila Hradec. Ale musím říct, že to byl pro mě strašný šok, protože po těch šedesátých letech v Brně, kde byly studentské kluby, kde byly nové vinárničky, ty 60. roky byla taková zvláštní doba. Opravdu to nám mohou dnešní mladí závidět, že jsme to zažili. Ono to tedy krutě skončilo. Ale potom, když jsem přišla sem, tady začínala normalizace. Hradec byl pro mě úplně mrtvé město. To byla hrůza. Použila jsem to i v jednom monologu, přišla jsme na Malé náměstí a tam se točil takový stařík kolem své osy, hrozil do nebe a říkal, rychle odsud, rychle odsud nebo tady umřu. A to byl jediný člověk, kterého jsem tu neděli potkala. Takže to byla hrůza. Bylo to chmurné.

Morava, tam jsou mé kořeny, tam je folklór, který miluji. A tady je zase mé milované divadlo a spousta přátel.
Lenka Loubalová, herečka Klicperova divadla v Hradci Králové

Ale vydržela jste v Hradci.
Tak, vydržela jsem. Jednak to město má něco do sebe, i když bylo hodně takové zbytečně, na můj vkus, velmi kované. Ale fakt je, že v tu dobu, kdy jsem sem přišla, tak tu režisér Mirek Vildman, dělal muzikály. Ale ne světové muzikály, nýbrž psané přímo na nás. Já už jsem vlastně přišla do takové doby, už to bylo rozjeté, poněvadž už za sebou měli první muzikál, který napsal Vladimír Renčín, jmenoval se Nejkrásnější válka. A to bylo období obrovského nadšení, protože ty muzikály byly opravdu nádhera. Takže mě to chytlo. Potom jsem se tu vdala, za Východočecha a tak jsem tu zůstala.

Dnes už jste Hradečačka. Cítíte se jako Východočech? Nebo spíš pořád převládá Morava?
Hradečačka asi jsem, ale přiznám se, že když přijedu na Moravu, jezdím pravidelně do Luhačovic, zajedu se vždy podívat do Uherského Hradiště a také jsem byla dvakrát na Horňácku, na horňáckých slavnostech v Lipové a ve Velké nad Veličkou, tak je to zvláštní. Tam cítím své kořeny. Tam jsem doma. Tady jsem také doma, protože tady jsem tady měla dvě děti, byla jsem tu léta vdaná, jsem tu 47 let u divadla. Ale tam jsou mé kořeny, tam je folklór, který já miluji. A tady je zase mé milované divadlo a spousta přátel.

Lenka Loubalová se svou hereckou partnerkou ve hře Osm žen

V čem vás teď aktuálně mohou návštěvníci divadla vidět? Republika Králové se už hraje.
Ano, ta se už hraje. Tam hraji pubertální dívku nebo dívku, co jde teprve do puberty, což je při mé váze a při mém stáří opravdu velmi pikantní. Je to taková docela zvláštní spíš hříčka, protože to hrajeme bez pauzy asi hodinu a půl. Ale je to celé o Hradci, je to celé o tom, co se opravdu stalo ve východních Čechách. A já mám pocit, že to stojí za to vidět.

Čtěte takéKlicperovo divadlo

Tak přijďte do divadla. Pro Lenku Loubalovou je prý, to jsem někde četl, nejlepším divákem ten, který je vnímavý a je vzhůru. Je to tak? Platí to?
To ani nevím, že jsem někdy řekla, ale je to docela možné. A můžu-li ještě, ráda bych všechny pozvala na detektivku Osm žen, protože tam má nás osm ženských opravdu velké úkoly a je to nádhera. Tak to určitě doporučuji.

Lenka Loubalová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Děkujeme za pozvání a hlavně, ať divák, který bude sledovat vaše výkony na jevišti, vnímá.
Ať vnímá. Mějte se moc hezky, na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související