Dagmar Ruščáková: Pečeť ročních období

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Čaj s citronem

Přesto jsem vůči tomu oteplení trošku snášenlivější, než jsem byla v prosinci. Protože leden se tady u nás pod horami nakonec povedl. Postupně napadlo poměrně dost sněhu, užili jsme si chumelenice i mráz, zářivě modrou oblohu nad zasněženou krajinou, i takové to hezké zimní teplo, kdy pod paprsky stále silnějšího sluníčka sníh kolem poledne měkne a voní jako jindy ne.

Bořila jsem se v prašanu, klouzala na ledu, dýchala jsem mrazivý vzduch za jasných měsíčních nocí. Dívala se na potok neklidně šeptající pod ledem, obdivovala zamrzlé záclony na splavech, poslouchala divoce hučící vodu pocházející z dočasného tání. Přikládala jsem do rozpálených kamen a sušila boty i psy. Mohu tak už jen za leden říct, že zima otiskla v mé duši svoji pečeť.

Pečeť ročních období|foto:Dagmar Ruščáková,Český rozhlas

Patřím k zemi se čtyřmi výrazně odlišnými ročními obdobími. Mám je zapsaná ve svých kostech, ve svých základních biorytmech. Potřebuju pocítit jejich specifické rysy, aby mé pračlověčí já mohlo mít pocit, že je svět v pořádku.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Zranitelní

Každé roční období má svoji charakteristickou pečeť a pokud se stane, že něco podstatného některý rok chybí, cítím to. Je to cosi jako prázdnota… dluh.

Typicky se to stalo loni, kdy zima prostě nebyla, pro mě pokračoval nekonečný podzim. Jak moc mi chyběl sníh a mráz! Když náhodou mrzlo, nebo jsem za sněhem ujela do hor, ožila jsem. Chyběla pečeť zimy… Tentýž pocit ztráty zažívám, pokud je jaro moc horké nebo moc studené, pokud léto proprší nebo panuje neustálá výheň. Něco ve mě tím trpí. A je těžké to ignorovat.

Letošní zima však už stačila pečeť v mé duši otisknout, takže ať už únor dopadne jakkoliv, vím, že se budu moct naplno radovat z příchodu jara. Pro mě už pořádná zima byla.