Dagmar Ruščáková: Naučná stezka
„Já tam budu první!" zvolala moje vnučka Kačenka a s nevšedním nadšením se rozeběhla do celkem prudkého kopce. Trochu jsem se zarazila - tohle děvčátko radši tancuje, než běhá, kam ten spěch? A pak mi to došlo. Naše psí procházka se napojila na trasu naučné stezky.
Čtěte také
Nacházíme se kousek nad královédvorskou nemocnicí a zdejší naučná stezka pro děti je jedna z nejhezčích, jaké znám. Kromě stolečků s kukátky, pomocí kterých děti v lese hledají na okolních stromech makety ptáků, je tu plno zastavení s nejrůznějšími informacemi ze života lesa. Všechno je ze dřeva, děti mají postupně k dispozici desítky otáčecích destiček, kde je na jedné straně obrázek a na druhé vysvětlující text.
Naše děti stezku milují, znovu a znovu obracejí destičky a určují stromy, zvířata, houby i hmyz. V labyrintu hledají, co které zvíře jí, určují kterému patří jaké stopy. Zjistila jsem, že ani já neodolám a jedu v tom s nimi! Když tu nedávno někdo udělal pro děti další lesní soutěž, tentokrát jen na zalaminových papírech, přečetla jsem všechno - a to jsem s sebou ani vnoučata neměla!
Čtěte také
Proč vlastně musím číst jakýkoliv nápis vidím? Protože je to nutkavá potřeba gramotného člověka? Pozůstatek instinktů lovců-sběračů, kterým v jejich okolí nesmělo nic ujít? Nebo jenom zvědavost? Každopádně jsem velmi vděčná všem tvůrcům naučných stezek, a štvou mě lidé, kteří je hloupě a bezohledně ničí.
Právě na této stezce jsem zažila hezkou příhodu. V lese, u „věže poznání" stála starší paní s holčičkou. Paní zrovna ukazovala na obrázky a četla, když se děvčátko otočilo a zpozorovalo moje psy. Černá Berry je prostě ovčák, ale bílá Ari vypadá přesně jako menší aljašský vlk.
Související
-
Dagmar Ruščáková: Za hranicí paměti
Kdykoliv jdu ulicí Vrchlického v královédvorské Podharti, s potěšením se na ten dům zadívám. Dnes je v budově Husův domov, ale v době mého dětství tu bývala mateřská škola.
-
Dagmar Ruščáková: Hovory o deváté
Ráno právě pokročilo k oné šťastné hodině, kdy je čas na kávu. Zapínám kávovar a pohledem kontroluju hodiny. Za pět minut devět… ještě chvilku a měl by mi zazvonit telefon.
-
Dagmar Ruščáková: Navždy spolu
Seděli jeden vedle druhého, drželi se za ruce a přišla chvíle, kdy se on otočil a řekl: „Růžičko moje…“ To není citát z červené knihovny. Tak sedával můj děda s babičkou!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
