Dagmar Ruščáková: Hovory o deváté

Sednu si s hrnečkem ke stolu a přemýšlím: pustím se do něčeho nebo ještě chvilku počkám? Vzápětí slyším známé zvonění. Rychle sahám po mobilu a s úsměvem v hlase zdravím: „Ahoj tati, tak jak ses dneska vyspal?" Poslouchám novinky a něco ve mně se uvolní. Svět pro teď funguje, jak má.

Rodinné telefonáty

Rozhovory o deváté s mým otcem jsou jen jedním z mnoha denních telefonických hovorů, které udržují proud rodinných informací živý a aktuální. Pro mě je to zcela normální, protože už odmala jsem byla svědkem pravidelných telefonátů mezi mojí maminkou a babičkou - a to, prosím, tehdy bývalo meziměsto!

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Navždy spolu

Moje babička ráda držela prst na tepu událostí a co vím, pravidelně telefonovala se všemi svými dcerami, později se všemi vnoučaty. To bylo něco hovorů! Setkávali jsme se, samozřejmě, ale to nešlo tak často, jak bychom byli chtěli.

Jsme totiž rodina zeměpisně nestálá, přičemž ta úplně nejtoulavější je právě linie po mojí mamince. Já s mužem a našimi dětmi jsme tomu později dodali i mezinárodní rozměr. Popravdě, jsme přesně ten typ rodiny, pro kterou byl internet hotovým požehnáním.

Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila, že takto intenzivní telefonický styk v rodině, která nebydlí pospolu, není úplně běžný. On k tomu asi člověk musí být nějakým způsobem veden - pokud vím, vliv oné komunikativní babičky zasáhl i rodiny mých tet, a přes ně prorostl dál, až do dále větvených rodin mého bratrance a sestřenic.

Telefonujeme všichni a přijde nám to normální

Popravdě… největší strach mám z toho, že ten telefon jednou nezazvoní.