Cinklo to a koulař Aleš Kisý už není jen pan bramborový, ale náš bronzový medailový paralympionik

8. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Aleš Kisý ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

V Tokiu skončily Letní paralympijské hry, které přinesly úžasný úspěch českých paralympioniků. Celkem získali 8 medailí, z toho 2 zlaté, 3 stříbrné a 3 bronzové. A je to ohromný úspěch i pro Královéhradecký kraj, protože hodně těchto sportovců je z tohoto regionu. Jedním z nich je i koulař Aleš Kisý z Trutnova, o kterém už nikdo nebude říkat, že je to pan bramborový.

Gratuluji k úspěchu, je to úžasná věc. Protože vy jste byl už na své páté paralympiádě a konečně to cinklo!
Konečně medaile. Je to tak.

Do té doby vám říkali pan bramborový, ale vy jste to asi nerad slyšel.
Je to tak. Přiznám se, z těch předchozích čtyř paralympiád jsem byl dvakrát čtvrtý a jednou pátý. Tak to bylo složité, už jsem se chtěl této nálepky zbavit. Konečně se to povedlo.

Doufám, že se za tři roky nebude v Paříži opakovat covidová situace, protože to opravdu v Tokiu se svátkem sportu nemělo nic společného.
Aleš Kisý, úspěšný reprezentant ČR na paralympiádě v Tokiu

Bronzovou medaili jste nám přivezl ukázat, je docela těžká.
Vážili jsme ji a má přes 400 g, tedy necelého půl kila.

Tak jaké to celé bylo v Tokiu?
Oproti ostatním paralympiádám hrozně omezující z důvodu covidu, což bylo šílené. My jsme byli v podstatě v uzavřené bublině, samé testování a nařízení, samé roušky a hlouposti, kdybych to tak mohl nazvat. Ani do města jsme se nemohli podívat, v podstatě nikam. Byli jsme jen v olympijské vesnici. Když jsme někam jeli, tak vysloveně jen do autobusu, na stadion a zpátky. To bylo hrozné. Ani jsme nemohli fandit našim kamarádům a kolegům na jiných sportech. Bohužel.

Čtěte také

Tedy taková paralympiáda bez té úžasné atmosféry.
Paralympiáda i olympiáda byly hodně smutné, protože vše proběhlo bez diváků a bez atmosféry. Jen si tam člověk odbyl to svoje a šel pryč.

Vy jste ale byl i na zahajovacím ceremoniálu, takže jste si trošku přítomnost diváků mohl užít.
Ano, my jsme to měli omezené v tom, že každý sportovec měl už předem dopředu daný termín svého závodu a musel do Japonska přiletět většinou 7 až maximálně 10 dnů před akcí, víc nám nedovolili. A zase 2 dny po závodě odletět pryč. A mně to vyšlo tak, že jsem měl závod 29. srpna. Takže jsem se vešel i do termínu zahájení. 19. srpna jsme odlétali a stihl jsem začátek paralympiády, ale zase na druhou stranu jsem nestihl závěrečný ceremoniál.

Čtěte také

Bylo těžké se vůbec do Tokia dostat.
Letěli jsme po vlastní ose, dohromady to bylo 7 skupin. My jsme bohužel letěli charterem a ještě v ekonomické třídě, takže se přiznám se, pro mne, který mám přes 190 cm, tak 11 hodin z Frankfurtu do Tokia sedět a ani si nemoci protáhnout nohy, bylo hodně náročné. Takže jsem se tam 2 dny dával dohromady. A nejhorší v tom letadle bylo, že pivo bylo jen nějaké japonské s bublinkami a to se nedalo pít.

Jak probíhal samotný závod?
I závod sám o osobě měl hodně restrikcí kvůli covidu, které se ho nějakým způsobem opravdu dotkly. Ale zase na druhou stranu to nebylo zase nic tak hrozného. Na stadionu byli jen závodníci a nějaké realizační týmy, takže nikdo zvenčí, což bylo špatné. Ale závod samotný byl relativně dobrý. V Japonsku bylo strašné teplo, my jsme začínali závodit ráno a už tak brzy ráno se teplota pohybovala kolem 30 stupňů a byla vysoká vlhkost. Což ale mně docela vyhovuje, protože potom koule lépe drží v prstech, tolik se nesmeká, není, jak já říkám, suchá. To bylo fajn, ale samotný závod byl hodně složitý.

Byly to nervy, protože vy jste měl už odházeno a čekal jste , jestli vás někdo o medaili nepřipraví.
Po mně šli na řadu ještě 3 sportovci, 2 z nich skončili na prvním a druhém místě, to byl Ázerbájdžánec a Íránec. Bylo jasné, že tito dva kluci vyhrají, protože bohužel mají jiné handicapy a nemají v naší skupině co dělat. Ovšem v této chvíli tam jsou. Snažíme se o to, aby je od nás vyřadili, doufám, že se to podaří. A pak tam byl ještě Američan, který vrhal úplně poslední. Znám ho už roky, je to můj kamarád a vím, že umí hodit mnohem dál než já. Ovšem letos mu to nevyšlo.

Olympiáda nebo paralympiáda, to je vrchol pro každého sportovce.
Je to vrchol sportovní kariéry. Samozřejmě absolutním vrcholem je dovézt si zlato. To mě snad ještě čeká, doufám, za tři roky bude Paříž, tam se budu snažit o zlato bojovat. Ale je pravda, že jsem se teď konečně zbavil, doufám, nálepky bramborový muž. Už můžu říct, že jsem medailový paralympionik.

Čtěte také

Jak vás přivítali doma? Určitě vám fandili a drželi palce.
Byl tam velký časový posun, takže když jsem skončil svůj závod, tak tady doma byly nějaké 3 hodiny ráno, ale lidé to sledovali a posílali mi zprávy. Zahltil se mi Facebook i WhatsApp, což bylo perfektní. A nádherný.

Co vás čeká teď? Vy jste také jezdil po školách a dělal přednášky pro děti. Aby si rozmyslely než třeba skočí nešťastně do vody, jako jste skočil tenkrát vy.
Teď od září se zase něco objeví, protože mě pár škol oslovilo, takže uvidíme, jestli se nějaká spolupráce naváže. A mě čeká práce a další sport. Rozjíždí se podzimní sezóna ragby na vozíčku, což je další má obrovská láska. Založili jsme zhruba před 4 lety základnu ve sportovním klubu SK Nové Město nad Metují, ale trénujeme tady v Hradci Králové u vás na Základní škole Štefánikova, protože tam máme výborné podmínky. Tam se scházíme.

Aleš Kisý a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

A potom paralympiáda v Paříži za 3 roky?
Paříž za 3 roky. Hlavně doufám, že už se nebude opakovat covidová situace, protože to opravdu se svátkem sportu nemělo nic společného, bylo to šílené.

Celý rozhovor s úspěšným českým paralympionikem Alešem Kisým si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související