I z vozíku se dá skórovat! Dřu jako kůň. Chci se podívat na svou pátou paralympiádu do Tokia
Hostem ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové je dnes paralympijský atlet, reprezentant České republiky ve vrhu koulí a také velký ragbyový srdcař Aleš Kisý. Neuvěřitelný člověk, muž, který svým příběhem a svou vůlí dokazuje, že úrazem život nekončí.
Rád vás vidím, jak se máte uprostřed prázdnin?
Dobře, já jsem spokojený. Mám rád léto a teplo, takže mi ke štěstí chybí opravdu málo.
V létě jsou také ony paralympiády?
Jsou po olympiádách, takže to vychází většinou na září.
Na kolika paralympiádách už jste byl za posledních 20 let? Asi na všech, začalo to Aténami.
Přesně tak, Aténami to začalo. To znamená Atény potom byl Peking, Londýn, čtvrté bylo Rio a pátá paralympiáda bude Tokio.
Paralympiáda je něco úžasného. Přál bych to každému zažít. 70 000 lidí na stadionu, zkrátka neuvěřitelná atmosféra.
Aleš Kisý, paralympijský atlet, reprezentant České republiky ve vrhu koulí
Pamatuji si to správně, že vám říkají pan bramborový?
Správně si to pamatujete, říkají mi pan bramborový. Mám dvě 4. místa na paralympiádě a to se jen tak nevidí.
Úrazem se vám život ze dne na den otočí naruby, ale neskončí! Musíte se přizpůsobit a bojovat
Hostem ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové je dnes Aleš Kisý, paralympijský atlet, reprezentant České republiky ve vrhu koulí a velký ragbyový srdcař. Jeho životním heslem jsou slova: Úrazem život nekončí!
Ale jinak samozřejmě z mistrovství světa a Evropy a dalších akcí nějaké medaile jsou.
Ano. Loni to bylo stříbro v Berlíně na mistrovství Evropy.
Aleši, že vy jste přijel na vozíčku. Jste kvadruplegik. To znamená ochrnutí všech čtyř končetin. Co se tenkrát před těmi 20 lety stalo?
1. srpna slavím přesně 20 let. V Trutnově na městském koupališti, hloupost, nerozvážnost, jízda po skluzavce, odraz po nohou, skok do vody, náraz do dna, rozbitá hlava, rozbitý krk, hotovo. Takto rychle řečeno. Zlomil jsem si sedmý krční obratel a nastalo postižení jak horních, tak dolních končetin. Od prsou dolů necítím.
A berete to tedy jako druhé narozeniny?
Někdo mi říká, že ještě jeden rok a budu plnoletý i v Americe, ale já to teď už neřeším, už se to překlenulo. Už jsem delší dobu na vozíku, než jsem byl zdravý. Žiji tak, jak to je a nevím, co bude zítra, nevím, co bude pozítří. Nějak se s tím peru, jdeme dál.
Tenkrát vám hodně pomohl sport, který jste dělal od malička. Vy jste hrál fotbal v Trutnově.
Od pěti let jsem v podstatě až do onoho úrazu hrál fotbal. V pátek jsem byl na tréninku a v pondělí jsem měl jít znovu na trénink, ale tam už jsem nepřišel. Po úraze mi sport určitě pomohl. Je pravda, že to trvalo nějaké tři, čtyři roky po úraze, než jsem se dostal zpátky, protože jsem nevěděl co dělat. Nechtěl jsem nic. Člověk myslí na ty nejhorší věci, ale sport mě dostal zpátky. Přišel jsem mezi fajn lidi na vozíčku. Začal jsem zkoušet plavání, zkoušel jsem ping pong, zkoušel jsem toho strašně moc. A nakonec jsem se dostal mezi kluky, kteří hrají ragby. To mě strašně bavilo, strašně se mi to líbilo.
Jak jste se dostal k tomu ragby?
V podstatě kamarád, který se mnou dělal plavání, mi řekl, hele, já ještě hraji ragby, přijď se podívat. Říkám ok, zkusím to. Takže jsem se přijel podívat na jeden turnaj do Ostravy. Tam jsem viděl, jak děcka do sebe naráží a říkám, vy jste se zbláznili, jste postižení a ještě si takhle ubližujete. Ale zkusil jsem to, vlezl jsem do toho vozíku, docela mě to bavilo a zůstal jsme u toho už od roku 2002. Načež asi půl roku na to mne ještě ten samý kamarád dostal do atletiky. Takže jsem začal dělat oba dva sporty, které dělám doteď.
V atletice nás reprezentujete ve vrhu koulí.
Já dělám oštěp i kouli. Bohužel některé disciplíny byly mezinárodními organizacemi buď sloučeny s lepšími skupinami postižení anebo úplně zrušeny. Takže v mém handicapu mi zůstala čistá koule, oštěp nám sloučili se zdravějšími. A to je potom těžké, protože tam jde o to, kdo hodí dál. A když se v naší skupině hází kolem 21 metrů a oni hází 28 či 30 metrů, tak to nemá smysl. Já nechci dělat jen stafáž do počtu. A disk nám zrušili úplně.
A příští rok tedy do Tokia, ano?
Za rok Tokio, pokud dá zdraví a všechno bude ok, tak měl bych asi jet.
Už jste byl na čtyřech paralympiádách. Atény, Peking, Londýn a Rio. Atmosféra je asi úžasná.
Paralympiáda je něco úžasného. Přál bych to každému zažít. Je pravda, že se orientuji v atletice, samozřejmě jsem se byl podívat na jiné sporty, na ragby, to jsem musel, to je srdcovka. A když jste na stadionu a okolo sebe máte 60 nebo 70 000 lidí a oni skandují, roztleskávají, tak je to úžasná atmosféra. Samozřejmě nejvíc lidí je na zahájení nebo na závěrečném ceremoniálu.
Dokážete vybrat z těch čtyř, která vám zanechala největší stopu v duši a v srdci?
Pro mě zatím nejlepší paralympiádou byla po organizační stránce i ve všem ostatním ta v Pekingu. Je pravda, že od té doby to, nechci říkat, jakoby klesalo. To ne, ale Rio bylo poslední a nebyl jsem z toho tak nadšený, jako z Pekingu. Ten byl super.
V zimě na monoski, v létě na golfu. Když se člověk po úrazu zastaví, musí to znovu rozjet dál
Naším hostem je Pavel Bambousek, nejlepší český handicapovaný lyžař současnosti, kterému se splnil jeho sen. Před několika týdny se zúčastnil zimní paralympiády v Jižní Koreji. Jaké to bylo a jak se mu v Pchjongčchangu líbilo a dařilo? Na to všechno se ho určitě zeptáme.
Musí to být skvělý moment, 70 000 lidí na stadionu a na velké obrazovce záběr na vás.
Náš závod ve vrhu koulí trval strašně dlouho, než se vytvořila finálová osmička soutěžících. Na stadionu už byly snad jen poslední tři, čtyři závody. Takže kamery se na nás hodně orientovaly, dívaly se na nás. Já si pamatuji, že když jsem šel vrhat, tak mě kamera zabírala a já jsem se viděl, přímo jsem koukal naproti sobě na tu ohromnou světelnou tabuli, která byla přímo proti mně. Viděl jsem svůj obličej, což je něco skvělého. Lidé mě sledovali a já si pamatuji, že se mi tenkrát podařilo diváky roztleskat na dva vrhy, to je něco úžasného. To se mi asi v životě už nepoštěstí a toto mi zůstane. Jsem za to strašně rád. To mi nikdo nevezme.
Vy jste se šel také podívat na vaše milované ragby. Ale České republika nemá ragbyový tým, který by nás takto reprezentoval.
Česká republika má samozřejmě reprezentaci. Bohužel není na takové úrovni, aby mohla vyjíždět na paralympiády. Oni se pohybují jen na evropské úrovni a má ještě tři sekce A B C. Tam je to podle výkonnosti. Česká republika se v tuto chvíli drží bohužel na chvostu onoho céčka, takže hodně vzadu.
Pojďme říct, jak vůbec vypadá tento sport. Protože to je samozřejmě velmi fyzicky náročná záležitost i pro nehendikepované sportovce.
Ano, je to sport, který mohou hrát lidé pouze s postižením minimálně tří končetin, nejlépe všech čtyř. Mohou ho hrát lidé i po úrazech, typu amputace, přišli o nohy, o prsty, atd. Je to halový sport čtyři na čtyři, má podobná pravidla jako při basketbalu, ale s volejbalovým míčem, který musí projet určitým místem. U nás máme v podstatě v tuto chvíli čtyři týmy. Dva se pohybují v Praze a okolo Prahy a jeden máme tady v Hradci Králové a jeden v Ostravě.
Vděčím asi tisíci andělů za to, že tady jsem. A dál jako sportovec hrdě nosím českou vlajku
Český rozhlas Hradec Králové vám představí skvělého chlapa, člověka, který moc dobře ví, jak vypadají nejen boje sportovní, ale také ty skutečné. Válečný veterán z Afghánistánu, bývalý člen speciálních jednotek, paralympionik a sportovní střelec Dukly Hradec Králové Miroslav Lidinský je naším dnešním hostem.
Takže to je i výzva pro naše posluchače.
Ano, trénujeme v Hradci Králové na ZŠ Štefánikova. Teď přes prázdniny ale ne, protože je škola zavřená, jsou prázdniny. A já bych jen poprosil, jestli někdo chce strávit svůj čas a pomoci dobré věci, sháníme lidi, kteří by nám pomohli. To znamená, nazýváme je stafáky, lidi, kteří by nám pomohli do vozíku, z vozíků, přenášet těžké věci, atd. Bylo by to úžasné. Veškeré informace lidé najdou ať už na našich facebookových stránkách nebo se mohou spojit se mnou. Trénujeme každý pátek ve večerních hodinách od šesti do půl desáté.
Golfisté mají běžně takovou pomoc.
Golfisté tohle mají běžně, ale ti si to mohou zaplatit. My hledáme i trenéra, protože nemáme solidního trenéra. Tady v Hradci je fotbalový tým a pokud by byl nějaký fotbalový trenér, který by chtěl zkusit i tohle, bereme ho okamžitě.
Co teď v létě. Makáte tvrdě, co se týče atletiky?
Dřu, dřu, dřu jako kůň. Musím, protože mě teď čeká zhruba za dva, tři týdny otevřené mezinárodní Mistrovství republiky v Olomouci. A potom koncem srpna mám Grand Prix v Paříži. A v listopadu je mistrovství v Dubaji. A za rok v září Tokio. Věřím, že se tam podívám. Všechno tomu nahrává. Chybí jen, aby bylo zdraví v pohodě.
Tak ať je. Držíme palce, Aleši. Moc děkujeme za dnešní povídání, za vaši návštěvu u nás v Českém rozhlase Hradec Králové. A rádi tady zase přivítáme.
Přijdu moc rád, děkuji. Mějte se hezky. Na shledanou.
Související
-
Neslyšící Jakub Nosek se i přes svůj handicap projel bobem na olympijských hrách v Pchjongčchangu
Reprezentant v jízdě na bobech a účastník Zimních olympijských her v Pchjongčchangu Jakub Nosek se dokázal i přes svůj handicap probojovat na olympijské hry.
-
Vozíčkáře provede Hradcem Králové bezbariérová online mapa
Hendikepovaným slouží v Hradci Králové bezbariérová mapa. Lidé ji najdou na stránkách magistrátu a třeba vozíčkáři si tam mohou naplánovat tu nejschůdnější trasu, k...
-
Na vozíku se dá i tančit. Usmívá se ředitelka hořického Domu...
Dnes máme v Českém rozhlase Hradec Králové návštěvu z Hořic na Jičínsku. Přijela za námi ředitelka hořického Domu bez bariér Renata Zemková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
