I konec života k životu patří. Hospic Anežky České stál doslova u zrodu paliativní péče v Česku
Hospic Anežky České v Červeném Kostelci získal Cenu sociálních služeb Královéhradeckého kraje za rok 2025. A to v kategorii "Neformální pečující" za systematickou pomoc rodinám, které pečují o své blízké doma. Jde o významné ocenění pracovníků hospice za jejich dlouhodobou a záslužnou práci.
Uznání od kraje také vyzdvihuje jedinečný přínos hospice a jeho týmu v oblasti paliativní péče. U zrodu tohoto zařízení stál před mnoha lety ředitel Oblastní charity Červený Kostelec Miroslav Wajsar, který kromě Hospice Anežky České pomáhal vybudovat třeba i Domov svatého Josefa v Žirči u Dvora Králové nad Labem.
Co pro vás znamená ocenění, které získal Hospic Anežky České v Červeném Kostelci?
Vážíme si tohoto ocenění a zároveň pro nás znamená to, že se myšlenka pomoci lidem, kteří doma chtějí pečovat o své těžce nemocné, tímto způsobem prezentuje a rozšiřuje se do obecného povědomí.
Měli jsme příležitost podívat se do kolébky hospicového hnutí v Anglii i do prvního hospice na světě. Tam jsme se inspirovali.
Miroslav Wajsar, ředitel Oblastní charity Červený Kostelec
Ještě jednou k ocenění moc blahopřejeme. Hospic Anežky České v Červeném Kostelci letos slaví významné jubileum, třicáté narozeniny!
Ano, jsou to třicáté narozeniny prvního hospice v České republice. My jsme si to připomněli v den onoho výročí 8. prosince s tím, že jsme si připomínali nejen naše narozeniny, ale zároveň vůbec začátek hospicové a paliativní péče v České republice. Paní dr. Svatošová s touto myšlenkou přišla a začínali jsme v roce 1994. O rok později byla budova postaven a 8. prosince jsme ji slavnostně otevírali.
Čtěte také
Tenkrát jste začali stavět doslova na zelené louce, jak se říká?
Na zelené louce. Chtěl bych tedy ještě zpětně poděkovat tehdejšímu starostovi města panu Hanušovi, který nám nabídl pozemky zdarma. A my jsme uprostřed města, což nebylo úplně standardní, postavili hospicové zařízení.
Byli jste první v České republice. A za původní myšlenkou tedy stála dr. Svatošová?
Ano. Měli jsme potom příležitost podívat se do kolébky hospicového hnutí v Anglii i do prvního hospice na světě, Svatého Kryštofa. A tam jsme se inspirovali.
Co všechno ovšem ta realizace obnášela? Myšlenka je pěkná věc, ale potom samotná realizace, to je jistě složitá záležitost.
Byla to složitá záležitost už tím, že jsme si vybrali pozemek uprostřed města. V obecném povědomí tenkrát bylo, že se taková zařízení mají stavět někde ideálně za městem, skoro na samotě. Protože my tady vlastně jakýmsi způsobem příliš připomínáme konec života. Ale říkali jsme si, že i konec života k životu patří, takže to byla průlomová věc. Druhou věcí bylo, že to bylo první specializované a paliativní zařízení. Tedy pro lidi, kde už byla příčinná, kauzální léčba vyčerpána. Chtěli jsme pomoci rodinám zvládnout vše, co s tím souvisí.
Moc si přeji, abychom měli i nadále dobrý a motivovaný personál. Aby lidé u nás rádi chodili do práce. A aby měli i možnost odpočinku.
Miroslav Wajsar, ředitel Oblastní charity Červený Kostelec
Jak vzpomínáte na onen okamžik, když jste postavili zařízení na zelené louce a otevřeli jej? To musel být příval emocí, ne?
Byly v tom emoce, byla to radost z toho, že se věc podařila a zároveň obava, jak se podaří celý provoz zajistit. A musím říci, že to, co se nám asi nejvíce podařilo, že jsme vybrali opravdu motivovaný personál. Protože ne každý je naladěn na pomoc lidem v terminálním stadiu onemocnění.
Čtěte také
Co všechno obnáší taková hospicová péče a jak se za těch 30 let proměnila?
Hospicová péče má několik forem. Jednak lůžkovou a potom tzv. mobilní hospic, což znamená to, stručně řečeno, že celý tým, lékař, zdravotní sestry, sociální pracovník a psycholog vyjíždějí do domácnosti k pacientovi. My máme na starost území od Broumova, od polských hranic až k Jaroměři. A s pomocí rodiny umožníme, aby ten člověk mohl zemřít doma. A to je například i jedna z těch proměn za ta léta, protože původně začínaly jen lůžkové hospice. Dneska jich je u nás již 17 a rozvíjí se právě mobilní hospicová péče. A poslední formou je ještě ambulance paliativní medicíny spojená se stacionářem. A k tomu půjčovna speciálních pomůcek.
Ocenění jste získali v kategorii Neformální pečující.
Získali jsme jej právě za podporu lidí, kteří chtějí doma pečovat o vážně nemocného člověka. Většinou jsou to rodinní příslušníci. A my jim zajišťujeme odbornost, sociální poradenství, půjčíme jim pomůcky od polohovacích postelí přes dávkovače opiátů a další. A doprovázíme je 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Kdykoliv se na nás mohou obrátit.
Čtěte také
Jak velký je tým v Hospici Anežky České? Kdo všechno jej tvoří?
Jsou to lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelky, ošetřovatelé, sociální pracovník, psycholog a podle požadavků pacienta i duchovní. Je to práce, kterou nemůže dělat každý a já si při pohledu zpátky za těch 30 let nejvíce cením toho, že se nám podařilo sehnat personál, který u nás dlouhodobě pracuje a pracuje s nasazením tak, jak to pacient vyžaduje a potřebuje.
Co vás osobně přivedlo do oblasti sociálních služeb?
Já jsem na Diecézní charitu v Hradci Králové nastoupil v březnu roku 1993. To bylo období, kdy vůbec charitní práce začínala a viděl jsem určitou příležitost tuto oblast rozvinout. Že se to hodně podařilo hodně, to není jen má zásluha, ale i všech mých spolupracovníků.
Čtěte také
Kromě Hospice Anežky České v Červeném Kostelci tu v regionu máme také Domov svatého Josefa v Žirči u Dvora Králové nad Labem, kde se věnují klientům s roztroušenou sklerózou. U zrodu tohoto zařízení jste také stál?
Ano, byl jsem u zrodu tohoto zařízení. Zatím je to stále jediné zařízení v naší republice specializované na klienty s roztroušenou sklerózou. Tenkrát mě k tomu přivedla zkušenost s jednou mladou pacientkou s roztroušenou sklerózu a umírala na hospici. Začal jsem zjišťovat, jestli pro takto nemocné lidi existuje nějaké zařízení, a zjistil jsem, že není. Tak jsme chtěli něco udělat. Nejdříve jsme mysleli na něco menšího, nakonec je z toho dnes velké zařízení pro 88 pacientů.
Vánoce se rychle blíží, co byste si přál pro obě zařízení, jak pro Domov svatého Josefa v Žirči, tak pro hospic Anežky České a možná i pro Oblastní charitu Červený Kostelec, kterou vedete?
Hlavně bych si přál, abychom měli i nadále dobrý a motivovaný personál. Aby lidé u nás rádi chodili do práce. Ale aby měli také možnost odpočinku a určitého zázemí v rodině, protože to se potom projevuje i při jejich práci.
A co byste si přál pro sebe?
Já si přeji jen trochu si odpočinout a setkat se s celou rodinou. Máme velkou rodinu, u nás jsou velké Vánoce, protože máme 4 děti a 16 vnoučat.
Přejeme požehnané Vánoce vám i všem vašim klientům. Naším hostem byl ředitel Oblastní charity Červený Kostelec a zakladatel hospice Anežky České a Domova svatého Josefa v Žirči Miloslav Wajsar. A přejeme hodně energie do další tak důležité práce.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
